Mutual Aid

1. část - Vítej v pekle

Melissa's point of view.

Na sucho polknu, když z okénka našeho starého Fordu uvidím školní budovu zaměřenou na sebeobranu a služby státu. Jinak řečeno, tady v té budově není nic, co by souhlasilo se slovem 'pěkný, příjemný, dostačující.' Tak tady teď budu žít. Tohle bude můj domov pro následující roky. Jsem odsouzená tu zůstat. "Jsme tady Melisso. Vystup si z auta." řekne můj milovaný otec a odplivne si z polootevřeného okénka. Znechuceně od něj odvrátím pohled. Tak tohle byl můj otec. Ten, který mě posílá do tohle pekla jen proto, aby měl doma čas a klid na šukání s jeho novou děvkou. Jestli ho teď máma z nebe vidí, musí brečet nad tím, koho si to vlastně vzala.

Vystoupím tedy z auta a sama si otevřu kufr našeho auta. Měla jsem s sebou jen dva kufry černé barvy. V mojí přihlášce bylo napsáno, že hezké věci máme nechat doma, protože tady je stejně nikdy nepoužijeme. Ne tady, ne tady na té škole. Ne, tady v tom pekle. Uchopím oba kufry do rukou, proklínám je už jen za to, že tu nemají cestu po které bych tyhle kufry mohla tlačit. "Pavilón A to je tam, kde se máme přihlásit." řekne můj otec vedle mě. Jeho charakter se projevuje hned v téhle situaci. Vůbec ho nezajímá to, že se táhnu s dvěma těžkými kufry, ani ho nenapadne mi jeden vzít nebo se zeptat, jestli třeba nechci pomoct.

"Melisso honem, už takhle máme zpoždění." popožene mě ještě. Cítím jak moje ruce nepříjemně těžknou. Mám chuť s těma kuframa prásknout na zem, otočit se a vydat se někam pryč. Bylo mi čerstvých osmnáct. Do nedávna jsem byla na střední škole ekonomické... jenže mě můj otec sundal a přihlásil sem. Vymlouval se na obtížnost školy a taky na to, že můj prospěch nebyl ideální. Ano, to opravdu nebyl. Měla jsem totiž hrozné dvě dvojky. Matematika a fyzika, totiž nebyli zrovna moje předměty. "Dobrý den, jdeme správně k recepci?" můj nemožný otec zastavil nějakého studenta v zelené uniformně. V hlavě si představuji, jaký by to asi bylo... kdybych si aspoň na chvíli mohla dělat něco, co by mě doopravdy bavilo. Žádný buzerování, žádný povinnosti... jen já a můj život.

Jenže se na mě podívejte. Právě teď táhnu dva obrovské kufry a jdu si pro klíče od cely, na které tu budu bydlet další roky mého života. Všechny informace, které jsem o této škole našla byli katastrofální. Nenašla jsem ani jednu kladnou recenzi na tuhle školu. Všichni si stěžovali na přísnost, na špínu, na fyzické tresty a na náročnost výcviků, které tu musí každý student podstupovat. Já sama nikdy nebyla nějak výborná ve sportu. Patřila jsem k těm lepším ale nebyla jsem holka, která by se hodila na tuhle školu. Byla jsem tu omylem a to hlavně díky mému otci, který ode mě chce mít aspoň na chvíli pokoj.

Jakmile vkročím do pavilonu A, uvidím všude dřevěné stěny a tmavou barvu. Veprostřed místnosti se tyčila jedna menší recepce a u ní menší paní s černými brýlemi. Už na první pohled vidím, jak je její obočí neupravené a její rtěnka potřebuje nutně přetřít. Zabodne do nás své hnědé oči a vlídně se na nás usměje, tak ovšem ukáže svoje neupravené zuby a já tak vidím potřebu rovnátek v dospělosti. "Vy budete pan Black... je to tak?" moc dobře věděla, kdo jsme. Předpokládám, že jim tu nejezdí deset studentů každý den, možná tak jeden student za měsíc.

"Ano, to jsem! Dobrý den, moc mě těší!" můj otec se k ní žene a slušně jí podává ruku. Tak jí obalamuje dojmem, že je hodný muž. Já bych o něm mohla vyprávět... s úlevou pouštím své těžké kufry na zem a následně si prohmatávám své oteklé ruce. "No a tohle je Melissa. Má dcera." ukáže na mě a já si v ten moment přeju jediné a to, nebýt jeho dcerou. Stydím se za svého otce, nemám s ním žádný vztah. Nikdy jsem neměla, ale od doby kdy moje mamka zemřela... jsem ho přestala znát úplně jako člověka. Jako kdyby z něj byl úplně někdo jinej.