Můj malý vrahounku

Kapitola 24.

Kapky deště dopadaly na okno v ložnici a Oliver je sledoval jak stékají dolů. Jeho hlava bolela. Nic si s ní neudělal, nikde se neudeřil. Jednoduše moc přemýšlel. O špatných věcech.

Zatímco Nick jel do města nakoupit a socializovat se, on zůstal doma s tím, že pohlídá Garyho. Ono ani nebylo co hlídat. Nebyla žádná možnost, jak ze sklepa utéct, ale v jejich situaci se hodil pár očí navíc.

Mysl zžíraly chmurné představy temné minulosti a neveselé budoucnosti, která mohla přijít. Dokonce už ťukala na dveře a drala se otvorem na dopisy do jejich života. Smrt, možná dvě, vězení a spousta smutku. Hlavně pro ně. Ostatní budou šťastní, to věděl moc dobře.

„Vrah, vrah, vrah," říkal si potichu pro sebe a v rukou držel žiletku, se kterou se předtím snažil Gary utéct. Kde byly ty doby, kdy by si s takovou věcí nelámal hlavu. Vyčistil by si ji procházkou v zahradě a ucelil myšlenky. Našel jednoduché, prosté řešení jeho nemilé situace. Měl by pod kontrolou svoje city a emoce.

To byl starý Oliver, který vraždil. Teď tu byl nový Oliver, který byl mnohem lidštější. Minimálně z jeho pohledu. Uměl se usmívat na svět a miloval. To byl rozdíl, hlavní rozdíl mezi starým a novým Oliverem. Jeden miloval a druhý ne.

„Ale proč by to měl být problém," promluvil najednou nahlas, když v proudu svých myšlenek zapomněl, že může ovládat ústa. Stávalo se mu to, když myslel dlouho. Rozhovory s jeho hlavy byly občas slyšet, jak zapomněl, že nemá mluvit.

Uvědomil si svou chybu a zamyslel se nad tím, co by asi řekl Nick na to, že mluví, když přemýšlí. Nejspíš něco v tom smyslu, že je to roztomilé, že mu může číst myšlenky bez superschopností.

Opět se ponořil do proudu slov a obrazů a tentokrát vstal. Nejdřív pochodoval po pokoji a potom vyšel i do zbytku baráku. Kolem pohovky a jídelního stolu potom zpět do pokoje. Tam jeden roh, druhý a opakovat celou malou okružní pochůzku znova.

Měl rád svůj nový život. Všechny jeho možnosti, klid, socializaci a možné přátele. Měl rád Nicka a jeho prapodivný humor a chování. Jeho schopnost si poradit. Měl rád ten domek, který si koupili a ve kterém se zabydleli. Ten výhled na les a samotu, která je obklopovala. Měl rád mše a kázání. Lidi, kteří na ně chodili a potom si s ním povídali o Bibli. Měl dokonce rád i tu lehkou dynamičnost, kterou do toho všeho vnesl Benediktův potomek a jeho rodina. Gary, Elis, Molly a Émile. Potkal se s nimi jen párkrát a měl je rád. Všechno měl rád.

Ale všechno nedokázalo zahnat minulost plnou krve a bolesti. Utrpení, které si uvědomoval až později, mnohem později po svých činech. Tu samotu srdce, kterou kdysi snášel. Všechny ty hlasy, které křičely v jeho hlavě. Nesnášel se za svou minulost. Kdysi mu přišla, že prostě je a už ho nijak neovlivní. To byla chyba. Hloupost. Blbost. Minulost dostihne každého a každému bude dělat problémy až do jeho smrti.

Oliver si vyčítal, že se dřív nechoval jinak. Rozumněji a mileji. Možná by teď nemusel mít ve sklepě teenagera. Ale taky možná.... nikdy by nepoznal Nicka a nikdy by neposlal špatné lidi na onen svět dřív, než by si to vyžádal osud.

Ale teď byl špatným člověkem on. Vraždil a tehdy z toho neměl výčitky. A teď? Jedna sebeobrana a mysl mu nedala spát.

„Možná to tak je lepší," zakňoural pro sebe, když procházel kolem stolu. Najednou zatnul zuby a nával vzteku ho donutil uchopit nejbližší předmět a hodit ho na stěnu. Střepy ze skleničky se roztříštily na zemi a Oliver si uvědomil, co udělal. Rychle začal střepy sbírat. Chtěl je hodit do koše, než se Nick vrátí. Nechtěl, aby někdo věděl, co se stalo.