Color of death ( Niall Horan - short story )

Povinné: Pustit si jakoukoliv emocionálně rozkládající písničku! :))

Dýchat je tak těžké. Skoro nemožné. Plíce mi svírá neustávající žár a hruď se sotva zvedá. Jen léky mě připraví o tu nesnesitelnou bolest. Vím to, a tak čekám. Několika hadičkami, které mám zapíchnuté do kůže, mi každých pár hodin proteče do těla jakási tekutina, jež mě zbaví vědomí a pošle do říše snů, plných vzpomínek. Vím, že už to nikdy nebude v pořádku.

Slyším kolem sebe hlasy, ale nemohu odpovědět. Nevím, co říkají, ale slyším, že mluví. Neustále cítím dotyk horkých prstů na své ledové ruce, ale nemohu udělat nic, abych stisk opětoval. Srdce mi bije tiše, až ho skoro necítím.

Tluče jen pro jednu osobu. Jen pro ni pořád dýchám. Cítím, jak se mi do krve vlévá tekutina, jež mě příjemně hřeje zevnitř. Proudí žilami do celého mého těla. Cítím, jak mě zahaluje mlha a vše je najednou tak krásné a nereálné.

Přijela si pro mě loď a čeká, až nasednu a ponořím se do světa bez bolesti, samoty a bezmoci. Neváhám a nastupuji. Odplouvám vstříc svým vzpomínkám a snům, jež na mě čekají s otevřenou náručí.

Svírám ji v náručí. Nikdy jí nechci opustit. Zabořím nos do jejích vlasů a vdechuji její vůni. Je pro mě, jako droga. Už bez ní nemohu žít. Jednou jsem okusil a nenapravitelně podlehl. Usměji se a zavřu oči. Jsem šťastný, opravdu šťastný. Otočí se mi čelem a zadívá do očí. Svůj stisk nepovoluji. Její malé ručky přesune na mé tváře a jemně je pohladí. Je tak křehká a nevinná. Vítr se mi opře do tváře a já cítím, jak se zachvěje. Odtáhnu se, ač nerad a přetáhnu si přes hlavu svou mikinu. Podám jí ji a sleduji, jak si ji navléká na své drobné tělo. Usměju se, když jí z mikiny vykoukne hlava. Zazubí se na mě a já si ji přitáhnu k sobě. Cítím její mentolový dech. Její modré oči mě sledují a světle hnědé vlasy trčí do všech stran. Je tak krásná. Obmotá ruce kolem mého krku a ještě víc se ke mně přitlačí. Chvíli na sebe jen zíráme, ale nakonec jsem to já, kdo se skloní a přitlačí své rty na její. Je u mě tak blízko, že cítím její pomerančovou vůni všude. Zahaluje mi mozek do měkké přikrývky. Její rty se tisknou k těm mým v pomalém něžném tanci, ve kterém není vítěze ani poraženého. Jednou rukou mi vjede do vlasů a trochu za ně zatahá. Zmáčknu jí boky a ještě víc si ji k sobě přivinu. Odtáhne se, úplně bez dechu, ale s kouzelným úsměvem na tváři. Sleduji, jak otevírá ústa a v jejích očích se zráčí obavy, ale i odhodlání. „Miluji tě, Nialle,“ zašeptá a očima sleduje mou tvář. Nevěřícně ji sleduji a nejsem si jist, zda jsem rozuměl správně, a tak se jako největší blbec zeptám: „Cože?“Vidím, jak se jí na tváři rozlévá úsměv. „Říkám, že tě miluju.“ A v tu chvíli nemohu být šťastnější, mířím k výšinám. „Taky tě miluju, Rosie“ řeknu a její oči se naplní láskou. Zvednu jí ze země a zatočím s ní. Směje se a já s ní. Tohle je štěstí. Ryzí a nenahraditelné štěstí plné lásky. Opětované lásky…

Probudí mě menší píchnutí v ruce a já cítím, jak se z mé kůže noří veliký hrot jehly. Nevím, kdo mi ji právě píchnul, ale nejraději bych mu nafackoval, za to, že mě připravil o pokračování této vzpomínky.

Bylo to dvanáctého května minulého roku, co ze mě udělala toho nejzamilovanějšího blázna na světě. Cítím, jak má mysl slábne a slova v hlavě mizí, motají se dokola a dokola, až z nich nejsou písmena, ale jen barevné šmouhy, které mě ukolébají do nevědomí.

„Mami? Proč svítí měsíc?“ zeptám se maminky. Její velké ručičky mě svírají v náručí. Její bříško se opírá do mých zad. Nožičky mi visí přes její a dotýkají se žlutého písku. Pohybuji palcem a strkám do malinkých písečných zrnek. Nebe je černé a je tma jako v pytli. Jindy bych ven nešel, protože se bojím tmy, ale dneska jsou prý bubáci pryč, takže se nemusím bát. A navíc mám u sebe maminku, která by mě ochránila. Vždycky, když mám špatný sen, dovolí mi spát u ní a u tatínka v postýlce. Tatínek chrápe, takže někdy neusnu, ale aspoň vím, že jsem před strašidly v bezpečí. „Měsíc nesvítí, víš?“ zašeptá mi do ucha, přičemž mi nosem pošimrá místečko na krku. Rozesměju se a vyjeknu. „Mami, to lechtá.“ Zasměje se a já se opřu do jejího tělíčka. Zahledím se na velkou bílou kouli na nebi a maličko se zamračím. Ale vždyť svítí. Září a já to vidím. „Jak to?“ zeptám se a zamračím. „Vždyť svítí,“ upřeně ho pozoruji, aby mě náhodou neoblafnul a nezhasnul, až se maminka podívá. „Sluníčko a Měsíc jsou dobří kamarádi, víš? A tak, když jde sluníčko spát, osvítí měsíc, aby nebyla na zemi tma.“ Řekne a podívá se na oblohu. „Sluníčko a měsíc jsou kamarádi?“ zeptám se a zmáčknu mamince jeden prst na ručičce. Má ho velký oproti tomu mému. „Ale sluníčko je žlutý a měsíc bílý,“ řeknu. To nedává smysl. Poposednu si v maminčině klíně. „To, aby je zvědaví chlapečci, jako jsi ty, od sebe rozeznali,“řekne a usměje se. „Proč je měsíc tak daleko?“ ukážu na něj. „Chtěl bych se ho dotknout,“ řeknu a natáhnu své ručičky k nebi a jen s nimi chytám vzduch. Vím, že je daleko, ale já se ho chci dotknout. „Vždyť můžeš, Nialle, nic není nemožné,“ zašeptá mi maminka do ucha. „A proto se i ty můžeš dotknout měsíce. Dokonce ho můžeš nechat zmizet.“podívám se jí do tváře a oči mi svítí štěstím. Usměju se na ní a stoupnu si jí v klíně. Svoje ručičky položím na její ramena a zahledím se jí do očí. „A jak se to dělá?“ zeptám se jí. „Dej mi tlapičku,“řekne a já jí podám ruku. Natočí mně směrem k měsíci a zašeptá: „Zavři jedno očko.“ Zavřu ho a nechám maminku, aby mi na ručičce zvedla palec a dala ho do vzduchu. Pomalinku s ním postupuje směrem k té obrovské bílé kuličce. Můj palec ho pomalu zakryje, až úplně zmizí. Otevřu pusinku a dívám se na oblohu bez měsíce. „On zmizel,“ zašeptám. „To je kouzlo,“ vykřiknu a otevřu zavřené očičko a obejmu maminku. „Ano, kouzlo, Nialle,“ řekne maminka a pevně mě stiskne. „Mám tě rád, mami,“ řeknu a cítím její vůni. Nevím, co to je, ale líbí se mi to. „Já tebe taky, zlato. Já tebe taky…“