Tajemství z minulosti✔

Budu bojovat

Hlavu jsem měla jak kus střepu a celé tělo pulzovalo silnou bolestí. Pochopila jsem, že ležím v nemocnici. Stále jsem ale nevěděla, jak jsem se sem dostala. Poslední co vím je, jak mě surově zbil. Ze začátku jsem se bránila, ale pak jsem se přestala snažit. Normální člověk by se bál toho, že nepřežije. Já se bála, že přežiju. To je to poslední, co si pamatuji. Pak už jen tmu.

Musela jsem odejít. Už jsem se nevydržela bavit s Davidem. Jsem ráda, že mě nepoznal. Normálně by mě to mrzelo, ale teď jsem jenom ráda. Kdyby zjistil, že jsem tohle já, tak by to bylo špatný.

Ne protože jsem mu lhala. Lhala jsem mu už dřív, ale protože by to bylo, jak pro něj, tak i pro ostatní, nebezpečný. Už tak vystavuji Tommyho nebezpečí, že mě tu ukryl. Budu se muset porozhlednou po něčem jiném.

,,Tak už je pryč." ozval se ode dveří Tommy. Byl opřený o futra, ruce v kapsách modrých džín a významně se na mě díval.

,,Díky, že jsi mě kryl." a sedla jsem si na malý gauč.

,,Není za co, sestřenko." pobaveně se usmál.

,,Jo tohle," nervózně jsem se podrbala za krkem. ,,Za to se omlouvám. Nic jiného mě nenapadlo. Sestra mi přišla až moc."

,,Jen si s tebe dělám srandu." mrkl na mě. ,,Nemáš hlad?"

,,A víš, že docela jo." přiznala jsem se.

,,Tak já skočím pro něco vedle do obchodu." a otočil se k odchodu. ,,Jo a ještě než odejdu." otočil se zpět na mě. ,,Proč ses snažila přesvědčit Davida, že jsi zlatokopka? Vždyť to tak není."

,,Musela jsem." doufala jsem, že to, jako vysvětlení bude stačit, ale nejspíš ne. ,,Je jednodušší nenávidět, než mít naději, že se vrátím. Máma ví, jak to je a chápe, co a proč dělám. Jen doufám, že na mě nepřijdou."

,,Nic mi do toho není," tohle bylo poprvé, kdy jsem viděla Tommyho nervózního. Opravdu nervózního. ,,Ale to je tak vážný, když chceš, aby tě nenáviděl? Vždyť by ti mohl pomoc."

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne, nemohl. Už takhle se mi nelíbí, že využívám tebe." No jo! Sakra! ,,Hele, není dobrý, když jsem tady. Mohlo by se ti něco stát. Tak já si sbalím věci a najdu si něco jinýho. Už mě tu neuvidíš." vyhrkla jsem na něj.

Začínala jsem vyšilovat. Nemohu ho ohrozit. Jako by do mě uhodil blesk a já se musela hned spakovat. Naházela jsem do tašky svoje věci a popadla jsem zbraň, ale vyklouzla mi. ,,Sakra!"

Sehla jsem se pro ni, ale jiná ruka byla rychlejší. Vzhlédla jsem a uviděla Tommyho, jak se usmívá.

,,Nikam nepůjdeš." řekl rozhodně. ,,Budeš tady. Pokud tě nepoznal David, tak tady budeš v bezpečí. Netušim, proč jsi zdrhla, ale když jsi to tak udělala, určitě to mělo důvod, určitě to jiný východisko nemělo, ale teď mě dobře poslouchej." nemohla jsem tomu uvěřit. Tommy mi vždy připadal, jako tvrďák. Určitě jsem si ho nepředstavovala takhle starostlivého. Byl by z něj skvělý otec.

,,Pokud jsi utekla, aby jsi ochránila rodinu, tak jsi udělala dobře. Ale neutíkej před problémem. Stejně tě dožene a bude ještě horší. Vždy si tě najde."

Vždy si tě najdu.

,,Chápu, že máš strach, ale ten ti nesmí bránit v tom, aby ses mu postavila. Pokud budeš potřebovat pomoc, rád ti pomohu, stejně tak ti půjdu z cesty, jestli si to tak budeš přát. Jen neutíkej." dokončil svůj monolog.

,,Já vím," souhlasila jsem. ,,Jen je to těžký. Je těžký čelit minulosti po třech letech. Doufala jsem, že se ji zbavim, že budu žít, ne přežívat, bez minulosti. Ale nejde to." začaly mě pálit slzy. Jen to ne. Nechci se mu tady zhroutit.

,,Mám strach. Mám strach, že to nezvládnu, že ublíží rodině, přátelům. Kdysi jsem si přísahala, že nebudu mít přátele, abych se o ně nemohla bát, ale nejde to. Každý musí mít aspoň jednoho. A o to je cennější." dodala jsem tiše.

Podívala jsem se na Tommyho, jak pečlivě naslouchá. Vzpamatovala jsem se. ,,Promiň, že ti tu fňukám." otřela jsem si obličej, kdyby náhodou utekla nějaká slza. ,,Jsem v pohodě."

,,Budu tomu věřit." usmál se na mě. ,,Tak já půjdu pro to jídlo."

,,Jasně, já se ti tu o to postarám." lehce kývl na znamení souhlasu a odešel.

Vzala jsem pistoli a šla si vystřílet zásobník. Uklidnila jsem se tím a hodila se do pohody.

Za chvíli se Tommy vrátil s pozdní snídaní. Najedla jsem se a zbytek dne jsem pomáhala na střelnici.

,,Tak tady můžeš spát." oznámil mi Tommy po skončení dne.

,,Díky." rozložila jsem si gauč v pokoji za pultem.

,,Snad ti nevadí tady spát. Vzal bych tě k sobě, ale tam se sotva vejdu já." z opakoval asi už po šesté.

,,Nevadí, jsem ráda, že mám kde spát." a věnovala se dál gauči.

,,Tak já tě tu nechám. Dveře zamknu. Kdyby něco, telefon na mě máš, tak volej kdykoliv, cokoliv." kývla jsem na souhlas. ,,Dobrou."

,,Dobrou a ještě jednou díky." přikývl a odešel.

Dokončila jsem přípravy mého ležení a hned šla spát.

,,Jsem Diana Blackwoodová a budu bojovat." s touto větou jsem usnula.