,, Já... já musím !! Už to nemá smysl !! Prosím.. pust mě! Caitlin !" křičela Eleanor, její oči se zabořovaly do velké propasti pod mrakodrapem, na jehož římse stála. ,,Ne!! El já bez tebe nemůžu žít! Jsme nejlepší kamarádky! Nemůžeš mě tady jen tak nechat!! Ten recepční volal policistům.. za chvíli jsou tady.. PROSÍM!" zakřičela dívka a držela kamarádku za ruku. Byl večer a schylovalo se k bouřce. Jemné kapky deště se přichytávaly na římsu jako magnety na lednici. ,, Caitlin já tě tu nechat nechci!! Ale nemůžu žít!! Nezasloužím si to.. jsem akorát tak přítěž pro všechny ostatní.. Nikomu jinému nebudu chybět!! Nedrž mě!" El se snažila vykroutit ze sevření, ale marně. Caitlin jí držela a nechtěla jí za žádnou cenu pustit.. Nikdy jí nechtěla pustit. ,,Eleanor Rainerová!!" zazněl za jejich zády mužský hlas. Cait se otočila. Stál tu policista, za zády měl dva další kumpány. ,,Co tu děláte ?! Já.. já.. Chci ! Musím..Prosím nechte mě to ukončit." Měla roztřepaný hlas. Její argumenty hraničily s bláznovstvím. ,,Eleanor.." promluvil opět silný mužský hlas. ,,Neskákej.. Mluvil jsem s tvým otcem.. Miluje tě. Je tam dole dívá se teď na tebe. Nechce o tebe přijít. Jsi pro něho to nejdůležitěj-" ,,To jsou kecy!" Vykřikla. ,,Nemiluje mě. On je totiž bezcitnej!! Tak moc ho nenávidím!" ,,Slečno tolik lidí vás má rádo." ,,Jako já například, Eleanor!" Vložila se do rozhovoru Caitlin, která se na rozdíl od mužů, kteří se neustále pomalinku přibližovali, nepohnula z místa. ,,NE!!" zakřičelo hned několik lidí zároveň. Eleanor se podařilo proklouznout a skočit. Její bezvládné tělo padalo vzduchem jako střela. Caitlin propukla v pláč, v ten největší pláč který kdy zažila. Zhroutila se na podlahu mrakodrapu. Slyšela jak lidi na ulici křičí, jak brečí..
O týden později..
,,A co vidíte tady na té skvrně?" zeptal se psycholog Kane Marley. Co měla Caitlin asi tak vidět?! ,,Emm.. já vidím flek. Je podobný té kaluži u nás před domem." ,,Ale no tak! Cait, snažím se ti pomoct. Vím že je to pro tebe těžké, ale musím přijít na to, co ti skutečně je. Smrt nejlepší kamarádky může zanechat na každém úplně jiné stopy." ,,Ale pane Marley, já nevím co mám vidět.. prostě skvrna." Kane si pořádně nasadil brýle a něco začmáral do notesu. ,, Kolik že ti je?" ,,Je mi 16.. ano vím vypadám na 20" ,, Ano, ano zřejmě nemáte tak velkou představivost.. Takže vezmeme to pěkně od začátku. Chci vědět jak jste se seznámily, jak probíhalo vaše přátelství a tak dále.. prosím" Caitlin se do toho příliš nechtělo. Rána byla pořád čerstvá a tohle bylo jako sypat do ní sůl. Po chvilce mlčení se přemohla a začala.
,, Tak v první třídě jsme se poprvé setkaly. To co nás přivedlo k sobě byla ztráta matky. Obě máme.. tedy ona měla.. já mám jen otce. Nikdy si na Neala, tak se její táta jmenuje, nestěžovala. Tedy.. ano.. jen občas, že na ni nemá dostatek času, ale měl jen ji a ona jeho... musel chodit často do práce, protože platit vše jenom z alimentů by je za chvilku zrujnovalo. Netrvalo dlouho a byly jsme nejlepší kamarádky. Říkala jsem jí všechno.. a ona mě taky. Byly jsme nerozlučná dvojce.. více než sestry.." Nechtělo se jí pokračovat. Pan Kane se na Caitlin zadíval soucitným pohledem. Možná z důvodu, že už něco podobného někdy zažil, nebo si všiml, že se její oči zalévají slzami. ,, Nemusíme pokračovat, jestli nechceš. Na první sezení jsi toho zvládla docela dost." Řekl a zaklapl notes.. zároveň se z jeho pracovního stolu ozval telefon. ,,Počkej tu prosím. Můžeš se obout a já vyřídím telefon, musíme spolu vyřídit další sezení" pokračoval Marley a odkráčel svižným krokem k bzučícímu telefonu. ,,Ehm... ano.. jistě"
Ani ne za 10 minut, vycházela Caitlin z ordinace. V čekárně sedělo mnoho lidí. Od malých dětí, přes náctileté, až po staré babičky. Pan Marley je asi opravdu dobrý, pomyslela si, když už se konečně přestala ponořovat do starých vzpomínek. Hned naproti ordinaci bylo metro. Caitlin do něho nastoupila, skutečnost popravdě moc nevnímala a na konečné zastávce vystoupila. Po pár metrech se ocitla před klasickou bytovkou. ,,Miluji New York" pronesla ironicky, když okolo ní prošla parta opilců, kteří pokřikovali nehezká slova na všechny strany. Z kabelky vyštrachala klíče a odemkla. Po schodech vyšla až do 4. poschodí a zazvonila. Po druhé .. po třetí .. po čtvrté .. Caitlin se pro jistotu koukla na mobil. ,,To jsem si mohla myslet!" zahřměla. Úvodní obrazovka čítala jednu nepřečtenou zprávu. " Dnes zůstanu déle v práci. Neboj se o mě. - taťka" , ,,Perfektní.. opravdu úžasné..zrovna když si zapomenu klíče."
Caitlin nezbývalo nic jiného, než sednout si na schody a počkat, než se otec vrátí. Dala si svoje dlouhé hnědé vlasy do drdolu.. vlhkem se jí lepily na krk. ,,Zapoměla jsi si klíče,Cait ? " otočila se. Za jejími zády vycházel z bytu naproti jejich soused Anthony Barnett. Vysoký, stejně starý a pohledný mladík. Byl to Caitlinin bývalý spolužák. ,,Ehm.. no jo tak nějak" řekla a pokusila se o upřímný úsměv, který spíš připomínal, jako by jedla kyselé jablko. Teprve teď si všimla že za ním stojí malinký klučina. Mohlo mu být tak 5 let a neskutečně se podobal na svého staršího bratra. ,,Ahoj Louisy" zamávala na prcka, kterému právě Thony nandával kšilt. ,,Aho..aho..ahoj!" odvětil Louis a sundal si těžce nasazenou kšiltovku. ,,Ty si asi nedáš říct, co?" zeptal se Thony. ,,Nene" usmál se jeho bratříček. ,,Hele.." Opět se uchopil slova Anthony ,,nechceš jít s námi na to hřiště před domem?? Stejně uvidíš jestli přichází tvůj taťka, ale nemusíš dřepět tady na schodech." Caitlin byla návrhem trochu zaskočena. Nikdy se s Thonym moc nebavila. ,, No.. ale jistě.. ráda půjdu" vypadla z ní odpověď dřív, než si ji stačila pořádně promyslet. ,,Tak super.. HEJ! HEJ! LOUISI !!NEUTÍKEJ PO TĚCH SCHODECH!!" Za chvilku už všichni 3, s nejmenším členem v čelu vycházeli z domu. ,,Je mi líto co se stalo s Eleanor.." promluvil Anthony. ,,Nemluv o tom prosím" poprosila ho. ,,Promiň.. já.. nemyslel jsem to zle" ,,Já vím že ne" podívala se na něj ,,Ale jen to nechci rozpitvávat" ,,Dáte si pusu, pusu!!" rozkřikl se Louis, točící se na kolotoči. ,,Co že uděláme?!" zeptali se oba zároveň. ,,No.." začal odhodlaně ,,Budete se pusinkovat jako mamka a taťka!!" Caitlin se začala smát. ,,Hele ty, koukej si hrát nebo půjdeme domů, jasný ?!" řekl Thony, ale taky se zasmál. Sedl si na lavičku a Caitlin si přisedla. ,, Máš super bráchu" podotkla. ,,Zdá se ti?" zeptal se. Přikývla. ,,No.. vezmi si ho na týden domů a přejde to" usmál se. ,,Lepší mít nějakého, než žádného.. Vždycky jsem toužila mít mladšího bratra. Chtěla jsem ho vždycky vozit v kočárku." rozplývala se Caitlin. ,,Hezký sen" pousmál se ,,Hele ? Není to tvůj taťka? A kdo je ta ženská s koňským obličejem vedle něj?" Opravdu. Cailinin otec vystupoval z auta a políbil se s nějakou ženou. ,,Co?! To ne..ne ne ne!!" Rázně se zvedla z lavičky a kráčela přímo naproti svému otci Robbiemu. ,,Tati?! " ,, Jé ahoj Caitlin! Tohle je Mariet Cross.. moje .. přítelkyně" ukázal na hubenou blondýnu, která se zrovna opírala o auto. ,,A tohle.." změnil kurzor ukazováčku ,,Je moje milovaná dcera Caitlin Amelia Beevers. Amelia má po své matce." ušklíbl se na Mariet. ,,Ahoj zlatíčko" nasadila andílkovský tón hlasu, který se Caitlin vůbec nelíbil. ,, doufám, že z nás budou super kamarádky. vím že tvojí maminku nenahradím, ale postarám se o tebe, jak nejvíc budu moct." Caitlin periferním viděním spatřila Thonyho jak se dívá jejich směrem. Nebyla vůbec schopna slova. Pouze se otočila, se slzami v očích utekla na dětské hřiště. ,,Cait!! Cait!! Budeme doma!! Cait! Přijď potom prosím! Caitlin!" křičel spěšně Robbie. Caitlin si opět sedla na lavičku, tentokrát už opravdu brečela. ,,Co..co se stalo? Jsi v pořádku?" zeptal se okamžitě Thony. ,,Ne .. nic není v pořádku..On.. on má přítelkyni.." Kdyby si Robbie našel ženu v jinou dobu, Caitlin by to tolik nevzalo. Ještě se nevzpamatovala ze smrti Eleanor a otcovi je to zřejmě úplně jedno. ,,Já.. na to nejsem připravená.. teď ještě ne.." promnula si oči. ,,To je mi moc líto Cait. A nevíš jak je to vážné?" zeptal se Thony. ,,Asi hodně vážné.. nikdy mi přítelkyni neukázal.. vždycky říkal, že to není vážné..Já ji nechci.. já chci jenom mámu.." rozvzlykala se. Anthony ji vzal okolo ramenou. ,,To bude v pořádku, uvidíš"
Za půl hodiny se s kluky rozloučila a vydala se domů. Když byla ve 4. patře, zazvonila. Nevěděla co má čekat. Oči měla od pláče červené a opuchlé. Náhle se otevřely dveře, stál tam Robbie. ,, Ještě, že jsem tě viděl z okna.. jinak bych se o tebe bál." usmál se na ni. ,, Já jsem zase doufala, že se mi to jenom zdálo.." podívala se na botník, na kterém byly černé podpatky. ,,očividně ne. Škoda." Prosmykla se vedle otce zula se a šla ke dveřím pokoje. ,,No tak, Caitlin, nebuď na Mariet zlá... V životě si toho už hodně zažila.." ,,A já snad ne ?!" rozkřikla se na něj. ,, Nikdy nebude moje máma, ani součást domácnosti, natož rodiny." řekla, zabouchla dveře a pro jistotu zamkla. ,, Musíš ji omluvit Mariet.. není zvyklá na-" ,, Vždyť jí nic za zlé nemám jen-" zbytek věty zanikl v šustění televize. Jaké "jen" ?! Co jí na mně sakra vadí? myslela si Cait.
