The Mortal Instruments: Město Nářků

7. kapitola

Jednací síň Spolku už nebyla daleko. Clary nedočkavě táhla Aleca za jeho zápěstí a oba utíkali. Chtěli Roberta, konzula Spolku, zastihnout ještě před dopoledním jednáním, kterého se mimo jiné měla zúčastnit také Clary. Měla znovu vypovídat před všemi lovci stínů, co se stalo v noc zmizení Jace. Přišlo jí to nespravedlivé a naprosto k ničemu. Ještě k tomu používat Meč Pravdy dvakrát za sebou není zcela bezpečné. I pořádného lovce stínů to dokáže dost unavit.

"Jsme blízko, Alecu!" nedočkavě křičela Clary. Alec se snažil nezakopnout o jednu z velkých kamenných dlaždic a odpověděl: "Možná má ještě hodně práce, Clary, je to můj otec, vždyť ho znáš," nadechl se, "a mám obavy, že nás nevyslechne." Clary se zastavila, otočila se na něj a chvíli rozmýšlela, co mu říct. Nakonec se zmohla jen na jedno: "Vždyť to byl tvůj nápad." A než to dořekla, už ho zase táhla. Budova Spolku byla pár metrů před nimi.

Luke, Jocelyn a Mark Blackthorn vtrhli s třísknutím dveří do jednací síně Spolku přímo po zahájení jednání. Všichni se otočili a dívali se na Marka, který stál včele malé skupinky. Na Robertovi nešlo vidět sebemenší rozrušení ani překvapení narozdíl od ostatních v síni. Jocelyn s Lukem šli rázným krokem na pódium před porotu a skupinku zahalených lovců stínů, kteří seděli tiše v hloučku. Jen Isabela a mladík vedle ní byli odhalení a mlčky pozorovali přicházející pár. Když se postavili před konzula Roberta Lightwooda, začali mluvit. "Roberte," začal Luke, "prý jsi nás sháněl a je to důležité. Mladý Blackthorn nás sem poslal," řekl a poukázal na Marka stojícího před již zavřenými dveřmi. "Ano, já také," přikývla Jocelyn a projela svýma očima celý sál. Pozastavila se nad Isabelou, která ji také pozorovala svýma ledovýma očima. Jocelyn se zamračila a otočila se zpět na konzula. Ten svým hlubokým hlasem řekl jediné: "Jistě, sedněte si. Ještě jsme nic nestihli pořešit." Luke vzal Jocelyn za ruku a sedli si do lavice dál od ostatních. Jednání může konečně začít, pomyslela si Isabela.

Alec s Clary prošli kolem stráží budovy Spolku bez problémů, jelikož každý, kdo viděl Aleca, věděl, že je synem konzula. A Clary, tu nikdo nezastavoval, protože se za nějakou dobu měla dostavit na jednání. "Kudy do jeho kanceláře?" zeptala se Clary a zvědavě mrkala na Aleca. "Myslím, že tudy," a ukázal na dlouhé schodiště nahoru. Když šli chodbou ke schodům, procházeli kolem úzkých schůdků dolů. Clary jim nevěnovala příliš velkou pozornost, ale zamyslela se nad tím, kam asi tak vedou..

Jace ignoroval palčivou bolest a podíval se Sebastiánovi do jeho černých očí. Byly temné a vůbec nevypadaly jako lidské. On se ho však nebál a neuhnul pohledem. "Je to tady velmi pohodlné," řekl Jace, "díky za optání." Zašklebil se a odplivl. "Hm, sarkastický jako vždy, že ano?" prohodil Sebastián. Byl vysoký a paže měl svalnaté, stejně jako Jace. Na sobě měl bílé triko, které tvořilo oslnivý kontrast s tmavou matnou zdí a ladilo mu k jeho velmi světlým vlasům. Ty měl ostříhané a upravené, i přesto mu stále lezly do očí. Ostré rysy dělaly jeho obličej zajímavým a celkově byl velmi pohledný, to by uznala každá žena. Otočil se k Jacovi zády a položil dlaň na tmavou zeď. "Ah, Jaci. Víš ty vůbec, proč jsi tady?" zeptal se, ale nenechal ho odpovědět. "Jsou to dva týdny od té doby, co jsem si tě vypůjčil, že ano?" Moc otázek, nemyslíš? pomyslel si Jace. A to tvé že ano bych ti strčil do tvého příšerného ksichtu. Sebastián se na něj koutkem oka podíval, sjel pohledem dolů k jeho zápěstí a všiml si krvavého poranění. Jace stále více krvácel a už se to nedalo jen tak ignorovat. Těžce oddechoval a udělal několik kroků blíž k Sebastiánovi na důkaz, že se ho nebojí. "Toto nic není, Sebastiáne, narozdíl od toho, jakou bolest si způsobil Clary a všem, kteří jsou mi blízcí." "I přesto si myslím, že takhle dlouho nevydržíš," řekl mu Sebastián a sáhl pro něco do kapsy. Jace zbystřil a byl připravený se bránit. Ohnivá pouta byla překážkou, ale zároveň mohla být i zbraní. Jedinou, kterou zrovna mám. Vytáhl Jacovi velmi známý předmět. Stélu. Byla dlouhá přibližně jako jeho předloktí a zvláštně zakroucená. Na konci se zužovala do špičky a byla zbarvena do černa. Civil by ji přirovnal ke kouzelnické hůlce z Harryho Pottera, ale to by se šeredně mýlil. Lehce ji držel v rukou a prohlížel si ji s letmým úsměvem ve tváři. Najednou ji natáhl k Jacovi, který rychle zareagoval a uhnul. Sebastián se stále přibližoval, stélu držel v rukou a mířil ji špičkou k Jacově hlavě. Jace vyčkal na správný okamžik a když byla stéla velmi blízko, rychle zvedl své ruce vzhůru a ohnivá pouta narazila na Sebastiánovu stélu. Sebastián se trochu polekal a stéla mu vylétla z dlaní. Spadla daleko od jeho nohou, takže se pro ni nemohl natáhnout, což byl Jacův záměr. "Působivé," řekl Sebastián. Jace jeho názor zaskočil. Vždyť ho právě odzbrojil! Nyní ho mohl klidně udeřit a popálit ho, ale z neznámého důvodu toho nebyl schopný. Jen stál a sledoval, jak si Sebastián bere zpátky ze země svou stélu. "Víš, Jaci," začal svým pronikavým hlasem, "tuto stélu nemůžeš zničit jen tak." Uchopil ji a přejel prsty po jejím povrchu. "Nebojím se tě a vím, že ty se mě také nebojíš. Na to jsi až moc dobrý lovec stínů, Jaci." Procházel se po místnosti sem a tam a přitom stále držel v rukou tenkou stélu. Jace měl chuť mu vrazit, ale byl více zvědavý než naštvaný. "Tvůj příšerně ohraný úsměv mi říká, že něco chystáš. Nevím co, proč a kdy, ale věř mi, že to zjistím a zabiju tě." Sebastiánův úsměv se změnil v ironický smích. "Promiň, ale zabít mě nedokážeš. Určitě ne takhle," ukázal stélou na jeho zápěstí. "Chtěl jsem ti pomoct, Jaci," přišel k němu a tentokrát se Jace nebránil, poslouchal ho. "Kdybych tě chtěl zabít, udělám to už dávno na té střeše, nemyslíš?" Stál přímo před ním a díval se do jeho zlatých očí, které v přítmí zářily. Hrály mnoha emocemi, vztekem, zlostí, smutkem a odvahou, ta Jacovi nikdy nechyběla. "Jaci," řekl a jemně ho chytl za rameno, "něco po tobě potřebuji." Natáhl stélu k jeho zápěstí a ve vzduchu nakreslil Jacovi neznámou runu. Trochu sebou cukl, ale nepřestával sledovat ladné pohyby jeho zakroucené stély. Když Sebastián runu dokončil, něco zašeptal a jeho dílo začalo zářit. Jace ucítil úlevu a viděl jak pouta rychle hasnou a nakonec se rozpadla v prach. Pak Sebastián načrtl na jeho dlaně runu Iratze a rány začaly rychle mizet. Prohlížel si svá zahojená zápěstí a trochu je protřepal, aby se mu prokrvila. Sebastián se na Jace pousmál a věnoval mu upřímný pohled, který ho trochu znervózňoval. "Nuže, když se teď můžeš volně pohybovat, něco ti ukážu," řekl a otočil se směrem, odkud přišel. Položil dlaň na chladnou zeď a něco zašeptal. Pak uchopil stélu, která začala modře zářit a nakreslil kolem sebe velký oblouk. Ten se pomalu rozpadl a vytvořil se otvor, kterým před chvílí Sebastián přišel. Vyšel ven a ohlédl se za sebe na Jace. "Půjdeš?" zeptal se. "Klidně tě tady můžu nechat, jestli chceš," lišácky se pousmál. Jace se cítil nejistě, ale měl se stále napozoru, proto šel blíže k východu vstříc nebezpečí. Když vyšel, opět ho zaslepilo silné bílé světlo. Natáhl dlaně před sebe a mžoural očima před sebe. Sebastián se tiše zasmál, ale nic neřekl. Šel dál a nechal Jace ať jde za ním. Ten se zmateně rozhlížel kolem, protože to, co viděl, bylo neuvěřitelné. Byl v nebi.