Mizernej lhář

Patnáctá stopa

"Čemu?" zeptal se Pavel stojící ve dveřích s miskou.
"Batmanovi."
"Jo tak... hele, já se jen přišel zeptat, zda... máš ráda popkorn. Já vím, že v kině nejíš ale..." zeptal se nesměle. A s odmlkami.
"Proč ne? Tentokrát nemám námitek."
Položil tedy mísu na světlý konferenční stolek a zapl televizi.
"Co takhle... Bondovka?"
Za řeči přecvakal na flashku a rozklikl 'kratší' seznam filmů.
"Skyfall?"
"Tak jdeme na to. Vhop!" řekl když se vedle mě zabořil do pohovky. Přisunula jsem se k němu blíž, skrze extravagantní polštáře. Objal mě kolem ramen a pak už jsem jen sledovala zastřelení Bonda.
A rozebírala samotnou písničku.
We can stand all.
Ano, měla jsem pocit, že s ním po boku ustojím cokoliv.
You can get my number, you can get my hand. But you never have my heart.
Jen ta ruka mu zbývala. Číslo získal snadno a srdce snad ještě snadněji.
Celé moje srdce jen pár slovy.
A já mu to nezazlívala.
Nebýt jeho, nejspíš bych už spala, nebo si pouštěla poslední videa. A přitulit jsem se mohla maximálně ke zdi.
Takhle jsem se koukala na akční Bondovku, přitulená k hezkému, hřejivému klukovi který...
Spal?
Sice mi nepřipadal unavený, ale najednou měl zavřené oči a spokojeně oddechoval.
Musí asi dost dřít, pomysleka jsem si a nechala ho být.
Po chvíli ale nastal malý problém. Uběhla asi polovina filmu a já zjistila, že budu muset hledat záchod.
Opatrně jsem se vymotala z jeho objetí a začala hledat.
Z obývacího pokoje vedly dvoje dveře. Jedněmi jsem přišla. Byla to předsíň a chodbička. Pokud vím, vedly z ní další troje dveře.
Pak tu byly dveře kterými odešel Pavel pro popkorn, tedy pravděpodobně kuchyň. Začala jsem tddy kuchyní. Tou bíle vybavenou místností a stolečkem to končilo.
Vrátila jsem se tedy do předsíně a malé chodbičky.
Tam jsem místo náhodného otevírání dveří zkusila vyřešit problém logicky.
Když budu stavět koupelnu, udělám ji pravděpodobně blízko středu bytu, aby se nemuselo dobíhat, ne?
Zkusila jsem tedy dveře nejblíže obýváku. Naskytl se mi pohled na manželskou postel, skříň a knihovničku.
Než jsem stihla zauvažovat o tom, proč má doma manželskou postel, otevírala jsem další blízké dveře.
Bingo! Narazila jsem na koupelnu laděnou do žluta, která obsahovala cíl mé cesty. Toaletu.
Podle prkénka nahoře jsem usoudila, že tu ženy moc často nemívá. Alespoň, že tak.
Poté co jsen se utřela do ručníku (žlutého) jsem se vrátila k puštěné televizi.
Tam už seděl Pavel s otevřenýma očima.