"Milá Anne,
není to dlouho, co jsi poprvé spatřila světlo světa. A já jsem nucen Ti vše vysvětlit-právem si to zasloužíš. Nechoval jsem se nejlépe.."
Byl to den, kdy jsem ležel na posteli vedle Perrie. Byl jsem tak šťastný, že mě zase vzala pod svá křídla, že mi odpustila moje úlety, že mi odpustila, jaký jsem byl.
"Lásko.. Někdo ti volá.." upozornila mě, když luštila v mém mobilu novou hru.
"Hm?" brouknul jsem do telefonu.
"A-Ahoj, Zaynie.." ozvala se. Byla to přesně ta, která mě vzala Perrie.. Která mě nutila ubližovat.
"Co zase chceš?!" syknul jsem na ni nepříjemně.
"J-Já.. R-Rodím ti dceru, Zaynie.." zafňukala a já vytuhl.
Nenene, žádný takový, určitě měla prášky a teď si ze mě utahovala abych byl u ní.
"To bude omyl.." kývnul jsem.
"Byl jsi můj.. P-První.. Z-Zayne..Musíš se o ni.. Postarat.. J-Já myslím, že-" V tu chvíli jsem ji to típnul, rozhodně jsem nehodlal poslouchat ty nesmysly.
"..Byl jsem neomalený idiot, co Tvé mamince zkazil život.. Idiot, který si chtěl užívat, idiot, který nehleděl na city, chodící monstrum bez soucitu.."
Po pár hodinách mě ale moje svědomí dostalo.. po dlouhém přemýšlení a po debatě s klukama. Jel jsem do nemocnice zjistiti jak to tedy s tím lhaním vlastně je. A měl chuť ji zabít, kdyby to náhodou byla opravdu lež-a i kdyby nebyla, její chyba, že nešla na potrat. Nebudu se starat o žádného ufňukaného fakana.
"Koho hledáte?" bafla na mě okamžitě sestra na recepci.
"Anne Candy.." vydechnul jsem a prohrábnul si lhostejně vlasy.
Sestřička na mě začala koukat jako na blázna, držela v ruce papíry a koukala na mě. Povytáhl jsem nechápavě obočí.
"Zayn Malik?"
Přikývl jsem. Copak mě neznala sakra?!
"Pojďte.. Prosím se mnou.." postavila jsem.
Nespokojeně jsem si zabručel, ale následoval ji až do druhého patra k prosklenému oknu do jakési místnosti, kde jsem se s ní posadil na lavičku.
"Je mi to velice líto, pane Maliku.. Vaše paní zemřela na následky velice vysoké ztráty krve.. Už když hlásila porod říkala, že se ji zdá něco v nepořádku.. Dceru vám svěřila do péče.. Je mi to velice líto.." řekla truchlivě a já na ni jen zůstal koukat.
"..Tvoje matka za Tebe položila vlastní život.. Jen proto, aby si žila, miláčku.. Mohla tu být s námi a teď Tě držet v náručí místo toho, aby sis tu hrála sama na dece s plyšákem.. Opustil jsem ji, jen kvůli tomu, že pracovala jako prodavačka.. Nemám odvahu Tě vychovávat za to, co jsem udělal.. Mohla tu být s námi, kdybych ji vyslechl a věřil.."
"T-To ne.." zavrtěl jsem hlavou nevěřícně, pokusil jsem si nalhat, že ta dívka, co mi vzala srdce, teď už není, jen kvůli mé blbosti.. Kvůli mně.
Postavil jsem se na nohy, párkrát si přešel sem a tam a až po několika minutách našel tu odvahu pohlédnout přes sklo. Poznal jsem ji okamžitě.. Vypadala jako já.. Byla mi tak podobná.. Jediná tmavovlasá dívenka.. Neuplakaná.. Jen lesklá očička, byla vyplašená, dudlík měla hozený vedle sebe a klepala se.
Prohrábnul jsem si vlasy a setřel pár slz, co mi sjely po tváři.
"..Byla jsi ohromně maličká. Klepala si se strachy, co se bude dít dál. Nikdo Tě v tu chvíli nemohl držet a hřát Tě, zahřívat Tě mateřskou láskou.. Ani já jsem to neudělal.. Držel jsem se stranou i přesto, že jsi byla tak nádherná. Oči po mamince.. Ty nádherné zelené oči, které si zdědila byly věčně skleněné. Tolik mě mrzí, že jsi se nikde nemohla cítit v bezpečí.."
Až těsně při odchodu z nemocnice, kdy jsem si ji měl odnést, jsem se ji poprvé dotkl. Odmítal jsem to, odmítal jsem fyzický kontakt s mou dcerou. Nesl jsem ji v přenosce s taškou věcí, co zbyly po Ann přes rameno a dovezl ji až do vily, kluci byli štěstím bez sebe, já ale takové pocity neměl. Věděl jsem, co jsem udělal. Doufal jsem v pomoc od nich, ale nechali mi ji na krku, jako otci, otci, který přijme svou dceru.
"..Proto jsem se rozhodl udělat to, co je pro tebe nejlepší.. To, co ti umožní lepší budoucnost, budoucnost v rodině, která Tě bude opravdu milovat a dá ti lásku, kterou já ti za celou tu dobu dát nemohl.."
Malá ležela na mé posteli. Nedal jsem ji stále jméno. Papíry o jeho vyplnění leželi na stole, ona ležela na mé posteli a já seděl v rohu pokoje a na internetu vyhledával stránky.. Stránky o adopci. Věděl jsem, že to bude naprosto to nejlepší, co bych pro ni mohl udělat. nezvládám se o ni starat.. Nezvládám ji krmit ani přebalovat, koupat ji, oblékat aby ji nebyla zima, ztrácím nervy.. Necítím k ní nic, nic co bych zatím postřehl.. Minimálně se ji dotýkám..
".. Ještě před pár minutami jsem neměl ani ponětí, že to udělám.. Teď papíry o Tvé adopci mám vytisklé a vyplněné, ty ležíš na dece a stále si hraješ.. A já Ti píši dopis, díky kterému se vše dozvíš.. Díky kterému jsem schopný Ti vysvětlit, proč teď jsi tam, kde jsi.. Tvůj otec je monstrum bez citu, jak už jsem řekl, a maminka anděl, který Ti dal první dech.. Přeji Ti šťastný život, Tvůj otec"
Přesně s tím jsem zavřel papír do bílé obálky a položil ho na papíry s adopcí na stole. Pohlédl jsem pak na malou, jak se opět klepe zimou. Opatrně jsem k ní přišel, došlo mi, že je to zřejmě naposledy, co ji vidím. Posadil jsem se k ní na deku, sledovala mě svým pohledem, ručičky si tiskla k bříšku. Opravdu jsem se chtěl takového stvoření vzdát? Něčeho, co vzniklo z lásky?
Opatrně jsem si ji vzal do náruče na klín a sledoval její obličejík, kterému se klepaly rtíky, bříško se lehce nadzvedávalo v rytmu jejího dechu.
"Odpusť mi to.." zašeptal jsem a už ji zase chtěl položit, ale nemohl jsem. Klepala se, něco uvnitř mi stále říkalo, že ji mám zahřát, že ji mám pomoc. Byla na mně plně závislá a já ji ubližoval tím, že jsem se o ni nestaral. Přes to vše, co jsem si říkal, že k ní necítím jsem ji přivinul na svou hruď, schoval ji pod mikinu a hladil po zádíčkách, nechával ji k sobě tulit a plakal. Moc plakal z toho, že jsem na ni byl tak zlý..
"Annie.. Já se tě nevzdám.." šeptnul jsem ji a políbil do vlásků..
