Bylo pár minut po půlnoci. Venku houkaly sovy a vevnitř občas zapraskalo v krbu. Leny se snažila usnout, ale nedařilo se. Něco uvnitř ji říkalo, že by měla vstát a postavit se vlastnímu strachu.
Nechala svoje tělo vyklouznout z postele a svezla se na svoje nohy. Zapálila si svícen a šla na noční obhlídku (ve skutečnosti se šla z deprese uchýlit do kuchyně, ale to sem nepatří). Cestu ji ovšem zatarasil on, člověk, na kterého už tolik let myslela. Kterého milovala a kterému toužila dát vše, co měla. Úplně všechno.
Nervózně přešlápla z nohy na nohu, ruce se jí začaly potit a v krku ucítila sucho. Kolena se neustále klepala o sebe, vlastně celé nohy měla jako z želé. Rozhodně by nezvládla udělat další krok, kdyby musela. „Ahoj." Promluv na ni. Leny sebou trochu cukla. „D-dobrý večer, Subaru-san."
Najednou si přišla tak ubohá. Ve srovnání s ním vypadala tak obyčejně. Zatímco on – jako řecký Bůh vytesaný do kamene. Pleť bílá, bez jediné stopy nedokonalosti, oči dokonalé uhrančivé, vlasy vždy v naprosto dokonalém provedení. Byl prostě dokonalý. A ty jeho prsty... Kdyby je tak mohla cítit v uvnitř sebe... Málem by se na chodbě roztekla, kdyby na ni Pan dokonalý znovu nepromluvil.
„Co tady děláš tak pozdě."
„Večerní procházka." Prosila samo nebe, aby její hlas zněl přirozeně a tak nějak bez špetky zájmu. „A-a ty?"
„Ničím nerušené rozptýlení." Mrknul na ni. A ona? Málem omdlela. Krev se ji vařila v žilách, srdce ji tlouklo jako zběsilé a prapodivným způsobem se ji nějak dostalo do krku. Její idol na ni mrknul. Na NI.
„Tak t-to já radši p-půjdu, abych tě n-nerušila." Zakoktala se a otočila se zády. Než se otočila, všimla si jeho mírného úsměvu. Zvláštní, nikdy si nevšimla, že by se usmíval. „Dobrou noc, Leny!"Zavolal za ni. Znal její jméno. On znal její jméno... Byla tak omámená, že mu zapomněla říct „Dobrou noc," nebo jenom: „Tobě taky." Zalezla pod peřinu a rozhodla se, že už nikdy nevstane. Jak by se před ním mohla ukázat po tom, co se tak ztrapnila.
Druhý den odmítala jít na snídani. Zavrtala se co nejhlouběji pod peřinu a přemýšlela nad včerejškem. Ona před ním stále ve svém králičím pyžámku. Co si o ní jenom bude myslet? Že měla zůstat ve školce, ani na krok se nehnout od maminky a tatínka?
Chtěla zavolat svojí nejlepší kamarádce, ale neměla na to odvahu. Určitě by ji pomohla, nebo alespoň utěšila... Leny ale potřebovala být chvilku sama. Sama se svými myšlenkami. Ani si nevšimla, že někdo klepal na dveře a onen člověk, právě vešel do jejího pokoje.
„Leny, jsi v pořádku?" Kdyby dělala mrtvou, pomohlo by to? Odešel by? Přemýšlela. „Leny?" Přišel blíž a odsunul deku z jejího těla. „Měla bys vstávat, nebo nedostaneš snídani."
„Nemám na tebe náladu, Same." Zaskřehotala a snažila se nahmatat deku, kterou Sam zatím schoval za sebe. „Mám zlomené srdíčko."
„Opravdu? Já taky." Sedl si na postel vedle ní a přitáhl si ji na klín a pevně ji objal. „Holka, kterou chci, chce jiného a teď někdo se mi včera večer vyznal." Povzdechl si. „Ale já ji to nemůžu říct, protože ji mám moc rád."
„Tak pojďme truchlit společně." Přitiskla si obličej na jeho hruď a nechala svoje slzy svobodně stékat ven.
Pro všechny, komu již někdo zlomil srdíčko :) K.
