Only Lies | JiHope

-jolilgop-

Hned se otočím, nenechám ho, aby stál kdesi za mnou. K mému udivení přede mnou nestál žádný postarší pán, jak jsem si ještě před chvílí myslel, ale kluk, podle vzrůstu a stavby těla, starší než já.

„Kdo jsi?" vypadne ze mě nečekaně.

„Proč bych ti to měl řikat? Jsem prostě náhodnej týpek, co se normálně brodí v odpadkách starejch domů." řekl jsem snad něco špatně, že je na mě takhle nepříjemný?

„Tak proč jsi-"

„Brečel?" skočí mi do řeči a myšlenku dokončí za mě. „Děláš, jako bys nikdy nebrečel kvůli trablům a problémům." máš pravdu, nikdy jsem kvůli tomu nebrečel, já udělal něco mnohem horšího.

„Chápu, radši tě nebudu už nadále otravovat, je tu totiž jedna malá holka, kterou bych potřeboval najít. Sbohem." obejdu ho a mé kroky směřují k oknu, sloužícímu, mimo to,  jako vstup a východ.

„Jungkook." křikne na mě, když už se chystám vylézt na parapet.

„Cože? Nerozuměl jsem. A víš ty co? Ani mě to nezajímá." zvednu ruce v obranném gestu. 

„Chtěl jsi snad vědět kdo jsem, nebo ne?" přijde ke mně blíž, aby mě viděl a mohli jsme se lépe slyšet.

„Chtěl. A jestli jsi to říkal, tak jsem rozuměl velký nic." 

„Jsem Jungkook, ale tebe už to přece nezajímá ne?"

„Máš pravdu, je mi to totiž k ničemu. A teď už fakt spěchám, nechápu, že jsem sem lezl, ztratil jsem tím času víc než dost." naskočím na parapet a chystám se vyskočit konečně mimo budovu a pokračovat v hledání. Doufám, že si Hobi vede lépe než já.

„Počkej." zarazí mě. „Půjdu s tebou, stejně bych za chvíli odešel." chlapeček si nějak moc věří ne?

„Co když nechci, aby jsi se mnou šel?" nadzvednu obočí.

„Je mi to úplně jedno. Tak půjdu za tebou, půjdu tak moc nenápadně, že si ani neuvědomíš, že tam někde jsem."

„Proč musim bejt tak hodnej sakra?"zakleji a a otočím se na něj. „Třeba mi budeš přeci je nápomocnej, takže si pohni, Jamíku." řeknu schválně špatně jeho jméno, seskočím z okna a opřu se o zeď budovy, ze které jsem právě vyskočil.

„Nejsem žádnej Jamík, jmenuju se Jungkook." zašklebí se a protočí očima.

„Jamík zní ale mnohem líp." miluju provokování ostatních. Samozřejmě v určitých mezích.

„Už jsem měl tolik přezdívek, ale tahle je opravdu jedinečná." ušklíbne se.

„To měla být poklona?" ušklíbnu se na něj nazpátek.

„Ne úplně." 

„Tak to ti vůbec nevěřím! Já dávám jen ty nejúžasnější přezdívky." trocha egoismu nesmí chybět. „Teď už ale pohni, nemíním ztrácet další drahocenný čas." odpíchnu se jedním pohybem od stěny a vyjdu svižnějším krokem.

„Jasně, vždyť už běžím." rozejde se za mnou a skoro zakopne o svoji nohu. „Nemáš náhodou kapesník? Celkem by se mi jeden, případně dva, hodil." předežene mě a jde chvíli pozadu, aby na mě, a moji reakci, zřetelně viděl. 

„Běžně nosím po kapsách, minimálně dva, balíčky kapesníků. Jenže zrovna dneska kapsy nemám." dořeknu a svoje ruce na náznak ironie zasunu do kapes u kalhot.

„A kde máš v tom případě teď ru- jasný." protočí oči nad mým, řekněme vtipem. „Taky si z tebe budu příště dělat blázny." přiblíží se ke mně a lehce mě uhodí do ramene. Tohle bude ještě dlouhá cesta.