Tell me what to do [Yoongi]

*5*

„Ona je tak rozkošná. Chtěl jsem si ji odnést hned sebou." Rozplýval se Taehyung do webkamery.

Byli jsme totiž spojení se Soulem a z monitoru na nás hledělo pět hlav. Byli samozřejmě zvědaví, jak to všechno probíhalo, a kdy nás můžou čekat doma.

„Yoongi?" oslovil mě Jimin. Byl jsem asi dost mimo, když mě oslovil.

„Hm?" zadíval jsem se na obrazovku nepřítomně.

„Ty nám nic neřekneš?" doplnil Namjoon.

Nahlas jsem si povzdychl a přemýšlel, kde začít. Často se jim s ničím nesvěřuju, ale mám pocit, že pokud to teď neudělám, tak mi snad praskne hlava.

„Je mi na nic." Prsty jsem si vjel do vlasů a jakoby mé počínání dokazovalo, jak jsem frustrovaný.

„Cítím se fakt hrozně za to, co se stalo Denise a že si na ni do háje vůbec nepamatuju. A teď je tady ta holka, která mi včera řekla, že čeká na svého tátu a stýská se jí. Jo a v neposlední řadě jsem tu teda já... mám výčitky svědomí, že se chci na ni vykašlat, no děsí mě pomyšlení na to, že bych ji měl odvést sebou." Přiznal jsem, napůl už opravdu zoufale.

Bylo toho hodně a já už se nadále nemohl tvářit, že mě to nechává v klidu. Vždycky jsem byl Min Yoongi, co má věci pod kontrolou. A ty, které nemá, tak jsou mu jedno.

„Rozumíme tvým pocitům, Yoongi... teda, snažíme se je pochopit." Řekl Jin po chvíli, co jsme všichni mlčeli.

„Ale je jen na tobě, aby ses rozhodl." Snažil se o úsměv a ostatní mu začali přikyvovat v souhlasu.

„Rozhodnout? Jako že bych ji přivezl k nám? A dovedete si to vůbec představit?! Starat se o malou holku? Dyť jsme všichni rádi, že se dokážeme postarat sami o sebe." Rozhodil jsem rukama.

To je to, co mě štvalo nejvíc. Kdybych žil normální a spořádaný život, tak by to sice pořád byl obrovský šok a necítil bych se připravený, ale dokázal bych to. Mohl bych jí dát při nejmenším normální zázemí a časem třeba i lásku. Teď jsem nebyl schopný ani jednoho.

Zázemí pro ni žádné nemám. Žiju koncertama, fanouškama, party. Mám holky na jednu noc, chodím se bavit do klubů a domů chodívám někdy i opilý. Tohle není místo, kde by mělo vyrůstat dítě.

A co se lásky týče... je mi ji líto a je fakt roztomilá, ale čtyři roky jsem o ní nevěděl.

„To se ale změnit dá." Ozval se Taehyung nadějným pohledem.

„A mám to chtít? Změnit všechno kvůli holce, kterou ani neznám?"

„Ona je tvoje dcera! Copak s tebou včera nic neudělalo, jak jsi ji viděl? Přišla o mámu a ty ji chceš nechat zavřenou v tom ústavu. To ti z toho není špatně?!"

Překvapeně jsem zamrkal, když na mě zakřičel.

„Co si to..." začal jsem.

„Teď na mě s nějakou zdvořilostí nechoď, řešíme vážnou věc a ty se chováš jako idiot!"

„Tak si ji adoptuj sám, když jsi tak chytrej!" křikl jsem na zpět.

„To bych taky udělal a ani bych neváhal. Ona na tebe čeká, Yoongi. Čeká na svého tátu a ty se tu mezitím rozhoduješ mezi ní a svou pojebanou pohodlností!"

„Tak to přece není." Zamračil jsem se. Úplně převrátil všechno, co jsem do teď řekl.

„Jistě, že je. Jsi prostě jen moc líný na to, abys kvůli ní něco změnil!"

Měl jsem v tu chvíli nehoráznou chuť ho praštit a jenom díky tomu, jak flegmatický normálně jsem, mě v tom taky zastavilo. Nebudu si kazit reputaci, to nemám za potřebí.

„Od kdy jsi přehodnotil všechno, o čem jsme spolu mluvili? Když jsme byli v Soulu, souhlasil jsi s mým rozhodnutím, tak proč se teď do mě tak navážíš?" nerozuměl jsem.

„Protože, když jsem ji viděl tak... ona za to přece nemůže. Do domova se dávají děti, o které se nemá kdo postarat. Jenže ona má přece ještě tebe." Zatřásl s mou paží.

„Tae, tohle nejde. Nemůžu..." snažil jsem se mu vysvětlit.

„Yoongi," povzdychl si, úplně ignorujíc zbytek, který na nás z obrazovky hleděl. On se očividně nevzdá tak snadno. Proč mě nenapadlo hned, že brát ho sebou není dobrý? Měl jsem ho nechat buď na hotelu nebo rovnou v Soulu, když se ke mně chtěl vetřít. Ušetřil bych si tenhle tyátr a výčitky svědomí, které mě pomalu začaly kousat.

„Dovedeš si představit, jaké by to bylo, kdybys neměl svoje rodiče?" vypadal, jako by se každou chvíli chtěl rozbrečet.

„A vy?" otočil se k ostatním.

„Že by prostě nebyla vaše máma, táta, barák, kde jste vyrůstali, sourozenci a domácí mazlíčci? Strávili byste celý život až do osmnácti v ústavu. Žádné cestování, poznávání, zkoumání, zábava. Nic z toho, co jsme mohli zažít s našimi rodinami by nebylo. A ona to taky nebude mít, když ji tam necháme."

Pořád mluvil v množném čísle, ale tady mu uniká jeden podstatný fakt. Její táta jsem já a já za ni v případě, že si ji vezmu do péče, ponesu odpovědnost.

„Je to smutné." Zamumlal JungKook nesrozumitelně. Všichni po jeho řeči měli provinilé výrazy a já sám do podobného neměl daleko.

„Tak o tom alespoň přemýšlej, Yoongi. Třeba bychom našli způsob, jak by to fungovalo." Zatvářil se nadějně.

„Jo, barák máš, pokoj volný taky a tam by mohla zůstat." Doplnil Namjoon, přemýšlejíc nad tou myšlenkou.

Mně se v tu chvíli snad vařil mozek.

„No a co když pojedeme pryč? Co potom?" zabručel jsem.

„Chůva na plný úvazek." Pokrčil Jin rameny, jako by to bylo úplně běžné, mít chůvu na plný úvazek. Pokud vím, tak rodiče chůvy najímají jen tehdy, když sami opravdu nemůžou být se svými dětmi. Jenže já nemám normální práci, odjíždím někdy i na mnoho dnů pryč. Jela by semnou nebo bych ji nechal doma samotnou?

„Normálně si najmeš chůvu a když jedeš na turné, tak jezdí všude s tebou i s dítětem. Četl jsem to v jednom magazínu, že hodně idolů to tak dělá. Nechce nechat své děti doma, a tak je vezme s sebou i s chůvou, která se o ně v případě, že musí pracovat, postará." Vysvětlil.

Začali tam rozebírat, kam by chtěli, aby chodila do školky, jak by zařídili její pokoj a podobné věci. Já se do rozhovoru vůbec nezapojoval. Neměl jsem co říct.

Tak trochu jsem se spoléhal na to, že právě oni budou ti, co mi dodají sílu a podporu v tom, co dělám. Můj způsob života, moje práce, sláva a spousta fanoušků, kteří se motají kolem... to není místo, kde bych mohl přivést dítě.

Se slávou a fanoušky nic neudělám. Práce se možná dá vyřešit právě tou chůvou, ale podstatný je způsob života, který se mi měnit nechtěl. Jsem zkrátka zvyklý na svůj klid. Jsem umělec, chci mít nepořádek v bytě, protože se mi tak líp tvoří. Rád chodím pařit a spím s holkama.

Kdybych si Ellie vzal, tak by minimálně všem mejdanům a holkám byl konec. Pak bych taky musel totálně překopat své dosavadní hodnoty. Najednou by tam byla jedna navíc – moje dítě. A to by asi mělo stát nad vším ostatním.

Nechci to. Nechci to měnit, tak proč tomu nikdo nerozumí?!

**

Malé jubileum - pátý díl. Snad se líbil :)