Mizernej lhář

Osmnáctá stopa

"Ona je to holka?" ozvalo se nevěřícně když jsem vystoupila z auta. Pavel Hráškovi řekl, že jsem jen další člen týmu a tak byl spolu s čtveřicí kluků dosti překvapen.
Pod pohledy těch kluků jsem znervózněla. Neměla jsem slov.
To už mě ale zachraňoval Pavel.
"Ano, je. A ještě k tomu moje," řekl sebevědomě a mávl na mě abych mu pomohla vykládat.
"Nelíbím se jim," šeptla jsem.
"Oni změní názor, neboj," pokusil se mě povzbudit. Já jen doufala...

U malého ohniště jsem byla představena osmi klukům.
"Tohle je Kevin, Max a Alex," ukázal Pavel na tři podobné zrzky. Max a Alex byli zřejmě mladší než já.
Kevin byl taky mladší ale ne o moc. Jeho pohled mě hodnotil stylem 'to je hezká holka'. Nebylo mi to příjemné.
"Hráška už znáš," pokynul k blonďákovi který se vezl s námi.
"Támhleto jsou Jogurtík, Snajpí, Kuchťa a Faust," mávl směrem kde seděli zaměnitelní kluci kteří měli všichni hnědé vlasy. Kromě Fausta je měli všichni krátké a tak bylo kapku těžké zapamatovat si kdo je kdo.
"Kde je Tom?" zeptal se Pavel ostatních.
"Tady," odpověděl hlas za mnou.
Otočila jsem se, poněkud prudčeji než jsem chtěla.
Pravděpodobně Tom stál za mnou a opíral se o strom. Vůbec jsem toho černovlasého kluka s tajemným úsměvem neviděla přicházet.
To on mi pokýval na pozdrav.

"Už si z toho něldy střílela?" ptal se mě jeden z mladších kluků, asi Jogurtík. Stáli jsme na provizorní střelnici. Několik kroků předemnou visely malé papírové terče.
"Už jsem párkrát měla tu čest," řekla jsem a prohlížela si zbraň kterou mi nabídli.
Malá, základní, jen na asi dvacet střel.
Nutno ručně nabít před každým výstřele, proběhlo mi hlavou.
"Můžu?" Vyndala jsem zásobník a sáhla po sáčku plném plastových kuliček. S potěšením jsem zaznamenala, že jsou to kuličky co se do dvou týdnů rozloží.
"Nabíječ?" zeptala jsem se a Jogurtík mi ho podal.
"Á jak si vlastně přišel k té přezdívce?" zeptala jsem se na otázku která mě už delší dobu pálila na jazyku.
"No, když jsme hráli poprvé, vyskytla se tu menší přihoda s jogurtem... " usmál se při vzpomínání Jogurt.
Já za řeči nasypala kuličky do zásobníku.
Nabila jsem a zamířila na nejbližší terč. Snažila jsem zklidnit dech a ingorovat to, že i když jsem původně měla zkoušet sama, stojí za mnou určitě minimálně polovina té party.
Hlavně se trefit, říkala jsem si v duchu.
Bum!
První terč zasažen do středu! Jaké štěstí!
Bum!
Druhý terč taky!
Třetí i čtvrtý potkal stejný osud.
Pátý byl trochu mimo střed ale stále to bylo úžasné. Na to, že můj poslední airsoft jsem hrála před několika lety.
Rozzářeně jsem se otočila na ostatní a sledovala jejich reakci.