Asfarant a Katraën

Kapitola I.- Do Slunečného úvalu

Jsem to opět já! Ten potulný vypravěč, co se sem tam někde mihne. Kde jsem právě v tuto chvíli, to je vskutku nepodstatné.

Opět se zde shledáváme a já mám opět nový příběh, o který se s vámi mohu podělit. Je to velmi starý příběh. Stalo se to dávno, daleko na severu a na ještě vzdálenějším západu. Jestli si správě pamatuji, má mé dnešní vyprávění co zadočinění s dnešním krajem zvaným Linerëa a když mi dáte nějakou tu chvilku, možná si i vzpomenu, co to slovo znamená a proč se tak ten kraj vlastně jmenuje.

Ale ať už má význam takový či makový, musím si vzpomenout ještě na něco. Na co se ptáte? Na jméno. Ze všeho nejvíce si musím vzpomenout na jméno jedné dívky, dívky která v tomto příběhu hraje důležitou roli.

Možná, že si někdo z vás vzpomene, když vám povím jméno chlapce, který také hraje v našem vyprávění důležitou roli. Nebyl nijak známý ani slavný. Byl to zkrátka obyčejný hoch z domku u lesa žijící si život přesně tak, jak si ho představoval a když nemusel, do ničeho se moc nepletl. Že by se něčmu jako je dobrodružství vyhýbal, to se říci nedá, přeci jen, ať mu nekřivdíme. Jen prostě nebyla příležitost. Jmenoval se Asfarant.

Promiňte, že nyní musím přerušit - tamhle jeden pán právě řekl jméno té dívky, jen jsem ho pořádně neslyšel. Něco na písmeno K...

Počkat! Už si vzpomínám! Přeci Katraën, její jméno znamená ,,Krásná dívka" a už i význam vám může potvrdit, že to co se říká o paní Dúrewenu je naprostá pravda. A když o tom tak mluvím, rozpomněl jsem se na to, proč se Linerëa jmenuje Linerëa a jaký má význam.

Kdybych vám to však vše pověděl nyní, náš sedánek by naprosto ztratil svůj smysl a nebylo by co vyprávět. Ale neklesejte na mysli, mí drazí posluchači. Vše se totiž dozvíte v mém vyprávění o Asfarantovi a Katraën. Usaďte se pohodlně ve svých křeslech a srkejte ze svých hrníčků vařící čaj a poslechněte si příběh starší snad než já sám!

I přesto, že jsem tento příběh slyšel jen z jedné strany a to Asfaranta, moc vám o tom co se dělo s Katraën než potkala Asfranta neřeknu, ale i přesto doufám, že jako vypravěč se zavděčím.

Zdrželi jsme se však již dost dlouho, tak to nezdržujme a pojďme na to.

Bylo slunné a příjemné letní jitro, vyvolávající v člověkovi pocit radosti a štěstí, a vůbec to jitro doslova inspirovalo.

Tráva byla mokrá a kdybychom měli tu příležtost podívat se k nějaké švadleně, která si předešlého dne pověsilo prádlo v domění, že oblečení jí uschne, švadlena by byla rozmrzelá a z krajek a košil by odkapávala voda. Tato noc byla poněkud deštivá.

I přesto, že posledních pár dní počasí opravdu nepřálo, nadcházející den sliboval teplo a slunce a obloha se netvářila, že by se následujících pár dní chystala zavlažovat půdu.

U malého domku u lesa se z ničeho nic zprudka otevřely dveře a z nich vyběhl chlapec v bílé košili s hnědými  dlouhými kudrnatými vlasy. Na nohou neměl žádné boty a svým způsobem připomínal nějakého dobrodějného skřítka. Utíkal jen co mu nohy stačily k lesu který byl za domkem. Nedbajíce na ranní rosu a vysokou trávu se za ním vydal jeho bratr. Jestli mne paměť nešálí, jmenoval se Feradan. Běžel za svým bratrem jak jen mohl, ale přeci jen byl pořád mladší a jeho bratr byl vždy rychlejší.

Jak jste asi správně uhodli, Feradanův starší bratr byl Asfarant.

Feradan to vzdal zrovna ve chvíli, kdy Asfarant zmizel ve stínech lesa.

Asfarant znal les lépe než své vlastní boty, které stejně nijak často nenosil a každou jeho část jakbysmet. Jak by ne, vždyť tam chodíval každý den.

Hnal se přes plac uprostřed lesa, kde byly stromy vysoké a stíny temnější rovnou ke Slunečnému úvalu.

O Slunečném úvalu věděla jen hrstka šťastlivců, kteří nevěřili těm hloupým povídačkám o zlobrech, příšerách a kdoví co ještě. Pokud je alespoň polovina pravdy na tom co se říká, měl by Slunečný úval ležel nedaleko nejhlubší části lesa.

Přestaňme však mluvit o tom, kde Slunečný úval byl. Možná, že jsem tam nebyl, ale co jsem aspoň slyšel, měl by být Slunečný úval místo, kde prý neustále svítí slunce, a to i kdyby všude okolo byla mračna černá jak tuž.

Také se prý proslýchá, že když je ve Slunečném úvalu správný čas a doba, listy dubů které tam všude rostou jsou prý zlaté. Když nbude vadit že se k věci vyjádřím, musí to být naprostý výmysl. Zlaté listy - kdo kromě těch, kteří tamtudy chodí tomu může věřit?

Ale ať už tomu je jak chce, pravdu bychom hledat neměli, nebot' naše vyprávění je dnes o Asfarantovi a Katraën, nikoliv o Slunečném úvalu.

Asfarant si to místo postupem času naprosto zamiloval. Měl zde klid, pohodlí, zpívající ptáky a chladný stín. Zkrátka vše, co mu stačilo k tomu aby byl šťastný.

Obvykle měl ve zvyku brát si sebou knihu či svůj deník - i přes neúspěchy u svého otce se pokoušel psát příběhy a rozvíjet svůj talent. Dnes si kupodivu nevzal nic.

Měl v plánu prostoduše podřimovat v příjemném stínu dubu, mezitím co všude kolem se bude rozlévat zlaté světlo letního jitra a vzpomínat na různé vyprávění pana Dubelíka. Pan Dubelík, to vám řeknu, že to byl nejpříjemnější vypravěč jakého jsem kdy potkal a Asfarant jeho vyprávění o velkém světě kolem doslova miloval.

Jeho nejoblíbenější byla o Oglorwonovi a Lartúnovi. Oglorwon byl poslední král sjednoceného Briawanu. Lartún byl zase ohnivý drak, vychytralý a zlý. Oglorwon jej vyzval na souboj, a i přesto, že v boji by bylvyhrál bez úhony, drak máchl pařátou a Oglorwona zašlápl.

Asfarant již od malička miloval povídačky o dracích a stejně jako každý chlapec v jeho věku když tento příběh slyšel poprvé chtěl potkat draka.

Věřte či ne, ale kdyby se byl narodil o pár let později, draka by potkal zaručeně.

Dost už ale o dracích, opět jsem úplně odešel od vyprávění.

Kde že jsme to skončili? Ach ano, u toho jak Asfarant běžel do Slunečného úvalu. Běžel a běžel, hlavu nahoře a oči na obloze. Kdyby si byl koukal pod nohy, neklopýtl by o kořen stromu a nespadl by. Ku svému štěstí se mu až na odřené dlaně nestalo nic. Vstal, oprášil si kolena a běžel dál.

Stromy které se míhaly okolo něj byly minimálně třikrát tak vyšší než normální a nejméně dvakrát takové v šířce. I přestože se dálo jakoby kvůli tlustým vysokým stromům bylo v této části lesa světla málo, řekl bych že světla tam bylo možná i víc.

Konečně Asfarant přeskočil říčku která ho dělila od cíle. Seběhl z kopce a vyběhl z poslední řady velikých stromů. Dostal se do Slunečného úvalu.