Alone.

3

,,Davide....." vyhrkla jsem ,,To mě chceš vylekat k smrti?"
,,Zvykej si." odvětil a zahleděl se směrem k fontáně. Jeho oči, svítící jako dva malé plameny vyzařují štěstím.
,,Co po mně chceš?..." přerušila jsem ho v jeho rozjímání.
,,Pojď za mnou...." řekl a prohrábl si vlasy.
,,Proč bych jako měla?" Ušklíbnu se a chystám se odejít domů.
,,Počkej..." chytl mě za ruku a přitáhl mě k sobě.
,,Hele...." odstrčila jsem ho, ,,opravdu nevím, co máš v plánu, ale co vím jistě je to, že já v tom s tebou nejedu. Jasný? Měj se..."
On mě znovu přitáhl k sobě.
Tentokrát mi ale dal do ruky kapesní nožík.
,,Tady máš...Kdyby ti zas někdo chtěl ublížit." řekl a mrkl na mě.
,,Ale já nechci nikomu ublížit...." podivím se.
,,Ale chceš...Jen se bojíš následků...."
,,Ale já..."
,,Strach nesmí být tvůj nepřítel Nancy." přerušil mě ,,dej průchod svým psychopatickým sklonům."
,,Já nemám žádný prychofbfa...." než jsem stihla dopovědět, zacpal mi pusu rukou.
,,Nechf foho, jinaf fe bfousnu." mumlám. Zřejmě mi ani nerozuměl.
,,Strach nesmí být tvůj nepřítel." zašeptal, pustil mě a odešel pryč.
Já tam jen stála, s kapesním nožíkem v ruce.
,,Tu svou větu si můžeš strčit ty víš kam" zařvala jsem ještě, ale David nikde. Zmizel...jak pára nad hrncem.
Pořádně jsem si ten nožík prohlédla. Opatrně jsem přejela prstem po jeho straně. Byl ostrý jako břitva.

Co po mně chce? Abych všechny vykuchala?

Rychlou chůzí odcházím. A
mou hlavou prochází spousta myšlenek, shlukují se jako roj včel a postupně mizí.
Nedokážu popsat, jaký je můj pocit z toho všeho.
Nedokážu přestat přemýšlet. Chtěla bych si vyčistit hlavu od všech myšlenek...Jenže to nejde....
Jako by mi v hlavě mluvily hlasy. Byl to nekončící nepříjemný hluk, kterého se co nejdříve musím zbavit.
Až po chvilce spozoruji zprávu, která mi přišla na mobil.

Jsi nádherný a úžasný člověk Nancy. Chtěl bych tě víc poznat.
Můžeš si mé číslo uložit, prosím?
-D.

S klepajícíma rukama vyťukávám:

Promiň, ale neznám tě. Nikomu se nedá věřit.

Mobil jsem zandala a doufala, že už mi nenapíše. Nasadila jsem rychlou chůzi, směrem k domovu.

,,Ani mně nevěříš?..." ozvalo se za mnou. Byl to kdo jiný, než ten debilní stalker David.
,,TY MĚ SLEDUJEŠ, TY DEMENTE?!" osočila jsem ho hrstkou vulgarismu.
,,Uklidni se." pronesl, ,,nechci ti ublížit, chci ti pomoct. Chci být tvé světlo na konci tunelu. Které ti dokáže vykouzlit úsměv na tváři. Notak, usměj se sluníčko, určitě máš nádherný úsměv."

Sklopila jsem hlavu a jen tam mlčky stála.
,,Nancy?"
,,Co po mně chceš...? zašeptala jsem.
,,Chci, aby ses mě nebála..."
,,Já se tě nebojim..."
,,Ale bojíš..." odpověděl, ,,je to na tobě poznat. Bojíš se, že ti ublížím, jenže já nejsem jako oni."
Přistoupil ke mě blíž. Instinktivně jsem sebou cukla a odstoupila od něj tak na metr.
,,Nancy...."
,,Nejdřív se mě snažíš nabádat, abych všechny vykuchala, a teď se mě snažíš nabalovat frázemi staršími,než lidstvo samotné? Ty asi nejsi normální, že?"

,,Jsem jiný.." odvětil , ,,i ty jsi jiná..."

,,Dej...Mi...Pokoj...Prosím..." vyhrkla jsem a odešla. Už mě to dohadování nebaví.
,,Nedovolím, aby ti někdo ublížil....." pronesl klidně a následně se dal do pohybu, směrem odemě.

Že by mi už konečně dal pokoj...?

Konečně jsem doma. Oddychnu si, když zjistím, že otec neni doma.
Konečně klid...

Jakmile se můj mobil připojil na wifinu, začal blikat jak zběsilý. Tolik upozornění?
Opatrně jsem je rozklikla.

Několik upozornění byly zprávy.
Ať už výsměšně nebo od Davida, všechny jsem smazala.