Chloe and Marauders

XXI.

"Remusi?" pronesla jsem tichým hlasem, když jsem vystoupala na vrchol Astronomické věže.

"Chloe, jsem rád, že jsi přišla. Potřebuju vše vysvětlit" ozval se s přišel skoro až ke mě. Slyšela jsem jeho klidné nádechy a výdechy.

V měsíčním světle - které mu osvětlovalo tvář - vypadal dokonale. Jeho lehce rozházené vlasy působili ledabyle, ale né, že by právě vylezl z postele. Jeho jizvičky působily tajemně a přitažlivě. Jakoby každá jeho jizva měla svůj příběh a já ho si dotykem mohla vyslechnout.

"Co by si chtěl přesně vědět?"

"Všechno"

"A co všechno?" zašeptala jsem a zrychlil se mi dech, když přistoupil ještě o krok blíž. Jeho dokonalé rty dělilo od těch mých sotva dvacet centimetrů. Prokletých dvacet centimetrů!

"Úplně všechno, mohla by si začít tím, kde si sebrala tyhle jizvy" přejel mi rukou přes tvář a pokračoval na ruku. U každé jizvy se zastavil a prohlídl si ji.

Proč už sakra přestalo to zatracený kouzlo fungovat?

"Řeknu ti dva důvody: rodina a úplněk" vypálila jsem ze sebe dřív, než jsem se stihla zastavit. Překvapeně vyvalil oči a dotknul se dlouhé úzké vlkodlačí jizvy, která mě zdobila od klíční kosti po hranu mých prs na druhé straně.

Při tomto dotyku jsem zapoměla dýchat a začalo mi být velmi horko.

"Proč si nám to neřekla?"

"Nechtěla jsem otravovat, kluci měli dost práce s tebou tipuju" ušklíbla jsem se a snažila se zklidnit můj závratně vysoký tep.

"Ach Chloe, tolik mě to mrzí"

"Alespoň víš, že nejsi v tomhle sám" nepatrně jsem se dotkla jeho paže, ale hned se zase stáhla zpátky.

"Proč zrovna ty a já?" povzdychl si. "A kam si vlastně chtěla zmizet, když jsem tě jaksi sledoval?"

"Reme, promiň, ale nemůžu ti to říct. Jednou ti možná řeknu celou pravdu. Teď není správná doba" povzdechla jsem si a on mě uchytil za ruku.

"Chápu to, až budeš připravená mi to říct tak mi to řekni"

Nastalo ticho. Koukali jsme si do očí a já měla pocit, že se v nich utopím. Že se utopím v těch nádherných medových očích.

"Děkuju, že jsi moje nejlepší kamarádka. Nikoho lepšího jsem si nemohl přát. Doufám, že ten koho máš ráda nebude hloupej a bude si tě hýčkat jako princeznu. Jako já Charlotte. Merline, jak já ji miluju" pohladil mě po vlasech a přitáhl si mě do objetí. Já jsem se mu však vyvlekla.

Do očí se mi hrnuly slzy a srdce mi tížilo neviditelné závaží. Už jsem neměla pocit, že je tu horko. Vzduch okolo se ochladil skoro na bod mrazu. Teda, ona tu taková zima byla už i předtím, ale to mi nějak nedošlo.

Remus se tvářil zmateně. "Co jsem řekl špatně?"

"Všechno, Remusi. Úplně všechno. Ty to totiž nechápeš! Já tě beznadějně miluju a nechci být tvoje nejlepší kamarádka. Já chci být na místě Charlotte. Neříkej mi kamarádko. Nechápeš to  a tím mi jenom lámeš srdce" hystericky jsem brečela a nemínila to zastavit.

Stál tam jako solný sloup a sledoval jak se klepu a z očí mi tryskají fontány. Neměl slov. Ani se mu nedivím.

"Víš co? Zapomeň na to. Doslova. Obliviate" namířila jsem na něj hůlkou a vymazala jsem tuto scénu z jeho paměti. Narychlo jsem ho ještě uspala a do ruky mu vrazila flašku od ohnivé whiskey, kterou jsem si vyčarovala. Snad mu nic nedojde. Nahradila bych vzpomínky, akorát že to neumím.

Nechala jsem ho spát a sama v nádherných šatech spolu s hektolitry vody - valící se z mých očí - jsem se vydala pryč z věže. Pryč od něj, co držel ve svých rukách mé srdce a nelítostně ho lámal na kusy, které už nic nespraví.

"Už mě nezlomíš, Remusi. Už ne."

To jsem byla,  ale hodně naivní.