Šumění listů. Les. Pomalu mi začíná docházet v jaké lži žiju. Každý den nosím tu masku. Migrény jsou moji společníci. Co víc si přát? Sednu si. Listí kolem je mokré, mi to nevadí. Neznají mě. Neví kdo jsem pod oblečením, pod kůží. Vlastně jsme všichni stejní. Jen někteří mají ten dar být oblíbení. V lese jsem v jednom kuse. Je tu dokonce takový pěkný stromový domek. Vždy když jdu kolem tak si představuju jak nádherně by hořel. Co kdyby v něm někdo byl? Co kdybych shořel s tím domkem? Ne. Takových myšlenek se musím vyvarovat. Sedím v lese na zemi. Za mnou uslyším kroky. Běh. Něčí dech. Ignoruji to. Přece kdo by měl starost? Stejně je tohle jenom pouhý sen. Pouhá noční můra.
Někdo mě kopne do zad a vyrazí mi dech. Nic nedělám. Však ho to přestane bavit. Les se pomalu začne rozmazávat v temnotě. Kde to sakra jsem? Začnu se dusit. Bez ničí pomoci. Cítím další kopanec a svalím se na zem. Smích. Podívám se kolem sebe. Vidím je. Rozmazané tváře. Lépe. Blurryface. Jsou všude. Smějí se. Nutí mě si myslet samé věci ve stylu, že jsem mrtvý, nemám city, jsem jenom bezcitné monstrum, nutí mě se sebepoškozovat. Bolest se stupňuje. Mám pocit, že zemřu.
Najednou kolem mě probleskne červené světlo. Tohle se děje pokaždé. Bolest zase ustoupí a já jen ležím. Mám zavřené oči. Nechci se dívat kolem sebe. Svět je hnusnej.
,,otevři oči’’ řekne něčí hlas. Je to jiný hlas než vždycky. Je uklidňující… ale nevěřím mu. Tohle chce pořád. Ať otevřu oči. Abych ho viděl. Ale já nechci. Nenávidím to. To si fakt myslí, že po tomhle oči otevřu?
Uslyším nějakou ránu a otevřu oči. Jsem u sebe v pokoji. Byla to jenom další noční můra. Kouknu se na mobil, je asi 4:55. Jak to tak vidím tak se můžu ještě prospat. Dneska mě čeká další nudný den ve škole. Ano tam v tom pekle. Všichni si tam jen na mě ukazují, posmívají se mi a šikanují mě. Mám už pár jizev a modřin na těle, jak to tak vidím tak se mi to asi nikdy nevyléčí. Možná se ptáte. Proč mě šikanují? Z jednoho jistého důvodu. Jde mi o to co si ostatní myslí a tak se jich každý den takhle ptám. Myšlení mě bolí. No nic. Zachumlám se do peřiny a zavřu oči. Chci aspoň mít trochu spánku.
Procházím se zase tím lesem. Vypadá to tu přijemněji než předtím. Je to všechno klidnější. Ale proč? No, spíš jak? Že by tohle nebyla jenom další noční můra a nebo můra s lepším začatkem? Je to zvláštní. Uslyším zase ten docela známý běh. Kolem mě proběhnou vlci. Čeho se bojí? Jsou to přece vlci. Čeho by se sakra vlci báli. No maximálně medvěda, ale i tak. Uslyším docela dost známý smích. Blurryface. Otočím se a kouknu se. Stojí tam osoba celá v černém. Kolem ní jsou stíny. Nabral svojí nejsilnější podoby. Přemístí se za mě. Už dokáže převzít kontrolu nad tímhle ,,světem,,. Ucítím staré známé kopnutí do zad a svalím se na zem. Všechno strašně bolí. Nádech. Výdech. Zvednu se a otočím se na něj.
,,o co ti jde?’’
,,Chci tě vidět mrtvého. Chci vidět vidět jak prosíš o slitování. Chci být ten co tě dovede k sebevraždě. Chci být ten co po tvé smrti převezme kontrolu nad tvým tělem a zničí tvým známým život. CHCI TO BÝT JÁ. MUSÍM TO BÝT JÁ. Je to tvůj osud. Nikdo. NIKDO tě nedokáže zachránit’’ vykřikne s ozvěnou.
Chytne mě pod krkem. Nemůžu se bránit. Nemůžu se hýbat. Prostě to nejde. Snažím se, ale jediná věc co můžu je se koukat té zrůdě do očí. Přestávám dýchat. Nikdy jsem o to neprosil a nikdy jsem si nemyslel, že budu, ale kde je ta osoba, kde je to světlo co mě pokaždé zachrání. Prosím. Chci vyváznout z docela zdravou kůží. Prosím. Zachraňte mě. Ruka se začne zarývat hlouběji do mého krku. Je to neskutečná bolest. Zrak se mi začíná rozmazávat. Ne. Přes to všechno se chci dozvědět kdo mi pokaždé zachrání život.
