Začátky vseho jsou nejhorší...jak malé dite tak dospěly člověk v nové práci.
Každopádně hodně casto me nutí přemýšlet nad sebou a mým životem. Opakuji si dokola porad par stejných veci.
Jestli mají cenu nějaké skutky, jestli si koupit rohlík nebo bonbon, kam udělat ten krok aby to bylo dobře a další...většina těchto "otázek/upozornění" se točí kolem toho velké jedné kapitoly a to je BUDOUCNOST.
Muzu být sebe vic spatny člověk ale vim jen jedno, pro sebe budu vždy něčím "dobrá" ať ze sebe udělám chudinku abych měla pozornost což mi připomíná ze jsem to nikdy v životě neudelala. Nebo být nechtěný hrdina a vedet že já jsem udelala dobře. Několik mých rozhodnutí bylo špatných ale nedělá to ze me špatného cloveka. Dělám ho ze sebe tím když budu na sebe ukazovat něčím co ostatní nedělají.
Když jsem se narodila byla jsem poněkud normální dite. Nějaké ty "mentální" (ne doslova jo) poruchy se začali projevovat až pozdeji. Bylo to někdy ve školce. Tam to začalo. Byla jsem jina než hodně deti okolo me, protože jsem se bavila jinak. Bylo to buď tím ze jsem nesnasela růžovou a milovala zelenou barvu nebo maskace. Tohle byl můj zivot. Nevidim nikoho kdo by me za to odsuzoval "Jo ona je jiná ta k nám nepatří" takhle se to nedělá.