Love /CZ/

Pátá

"Chtěl jste ho vidět. Tak Vám ho ukážu." odmítala Philipovo reptání a rázně kráčela ke své ložnici. Ani nevěděla co dělá, prostě to dělala. Měla takový podivný pocit, který neznala a který se jaksi vzdáleně podobal přátelství. Nikdy neměla pořádnou přítelkyni, nikdy neměla komu se svěřit a teď vedla muže, kterého si měla brát, muže, kterého skoro neznala do svého pokoje aby mu ukázala své tajemství.

Vtáhla ho dovnitř a zavřela za sebou. Rozhlédla se, skoro jakoby tam někdo mohl být. Pak opatrně přistoupila ke svému nočnímu stolku a z jeho šuplíku vytáhla medailonek. Byl malý, stříbrný a když ho otevřela, uviděl Philip podobiznu mladého muže s kulatým obličejem a světlými kudrlinkami vlasů. Těžko říct, jestli měl i ve skutečnosti tak pronikavě modré oči, leč zde působily až hypnoticky.

"James vždycky vypadal jako anděl. Skoro, jakoby jím doopravdy byl. A když nad tím tak přemýšlím..." zlomil se Ophelii hlas uprostřed věty a sedla si na postel. Lord Philip chvíli jen nevěřícně koukal na obrázek v medailonku a pak mu došlo, že by jí asi měl něco říct. Jenom nevěděl co. Přistoupil k ní a položil jí ruku na rameno. Mlčky koukal jak jí po tváři teče osamělá slza, pak si sedl vedle ní a ona se usmála.

"Můžu se zeptat? Jakou barvu vlasů jste měl?" zvedla oči a bylo v nich vidět plamínky zájmu. Philip si prohrábl vlasy a s zvláštním tónem v hlase, snad jakoby si sám snažil vzpomenout, jí odpověděl. "Kaštanově hnědá." Pak se k ní naklonil a tiše zašeptal. "Pořád nosím její prsten. Je to..."

"Není." zakroutila hlavou a podívala se na něj. "To, že jste muž ještě neznamená, že Vás to nemůže takto zasáhnout. Já... Vím jak se cítíte." Rukou v rukavici ho chytila za zápěstí na znamení podpory a jeho opět napadlo, že důvod, proč je nosí musí být velmi vážný. Má snad něco s rukama? Mohla si je nějak poranit a stydí se za to? Nebo má strach z nemocí? Z lidských dotyků? Nevypadala na to.

Očividně si všimla toho, jak na její ruku zírá a odtáhla se. "Někdy lidé dělají věci, kterých následně litují." pronesla jen a zahleděla se ven z okna, na jehož tabulku dopadaly kapky deště. "Prší." změnila téma najednou, vstala a přešla k oknu. "Není to krásné?"

"Krásné? Tady prší pořád." zasmál se on a došel k ní. "Je to Skotsko. Musí to pro Vás být zvláštní, být tak daleko od domova."

"Otec tvrdí, že čím dále budu, tím lépe. Že to bude méňe bolet. A nejspíš má pravdu. Mám skvělého otce. Je chápavý a tak laskavý."

"A proto Vás provdal za muže, kterého neznáte a který by sám mohl být vaším otcem?" ušklíbl se šibalsky a Ophelia se otočila a zvedla obočí. "Říkáte to, skoro jako by mi to mělo vadit."

Najednou hovor nabral úplně jinou dimenzi. Ze smutně zoufalého se posunul k šibalsky přátelskému.

"A Vám to nevadí?" pokračoval Lord a naklonil přitom hlavu na stranu. Dívka zakroutila hlavou a udělala krok, takže stála až těsně u něj. "Nevadí. Proč by mělo? Věk přece není podstatný. Jediné, co je podstatné, je srdce." S těmi slovy mu položila ruku na hrudník a pokračovala. "A to vy máte na správném místě."