Láska na ledě ❤ (Příběh hokejistky)

"Prosím. Proč" °29°

Byla tu zase škola. Probudila jsem se celkem pozdě a tak jsem musela ráno vynechat svou snídani a ještě k tomu běžet do školy. Na sebe jsem rychle vzala své černé džíny, tričko s nápisem a pěkně teplou mikinu. Samozřejmě klučičí a s potiskem mého oblíbeného kanadského týmu. Ještě aby ne...
Na oči jsem si dala řasenku, učesala si vlasy, vyčistila si zuby. Batoh jsem dala na záda a hned šla z baráku pryč. Na rohu Bakerstreet jsem si koupila svačinu a taky menší snídani. Do školy to bylo pár minut. Hodina ale má začínat za sedm minut. Přidala jsem do kroku a mezitím snědla svou snídani, která mě stejně moc nenasytila... Nakonec se z rychlé chůze stal běh.
Doběhla jsem do školy a rozrazila dveře, to bych ale nebyla já, kdybych někoho zas nesrazila. Ležela jsme na mužském těle.. Měl tričko a jeho vlasy vypadaly, jako by nikdy neviděli hřeben. Měl mikinu podobnou mé a až nakonec jsem se koukla do jeho očí. Bouřkově modré...

Pane bože to je Fred.

"Jé Frede, moc se ti omlouvám. Nestíhám.“ řekla jsem rychle, postavila se a on také.
"Příště mě laskavě nesraž na zem, díky Ashleyová.“ vyplivl ty hořká slova ten obvykle usměvavý a milý Fred. Tohohle Freda jsem zažila jen jednou. A už nikdy nechci.

"Jsi v pohodě Frede?“ zeptala jsem se ho, přitom jsme ale věděla, že bych to dělat neměla.
"Jo jsem. Čau, musím na hodinu.“ odsekl a odešel.

Chvíli jsem tam zůstala beze slova stát, kdyby mě nevyrušil zvonek.
Sakra, mám hodinu.... Rozeběhla jsem se ke třídě a stihla to ještě před učitelem. Naštěstí. Chvíli na to, co jsem si sedla do lavice, vešel do třídy učitel. Na nose měl své černé dioptrické brýle, košily a sako. Po chvíli začal povídat o vesmíru. Měli jsme totiž zeměpis...
Nevšímala jsem si ho a vypla. Přemýšlela jsem nad něčím úplně jiným.

_____________________________________

Tak a ještě poslední dnešní hodina s paní učitelkou Seipovou (čtěte Sejpovou). S tou máme chemii a teď sedím společně s Fredem. Který nemá dobrou náladu a ještě k tomu jsme se ráno nepohodli. Snad si ten svůj vztek vybil na někom jiném. Teda nic ve zlém.. Ale byla bych nesmírně ráda, kdyby už byl v pohodě.
Do třídy jsem vešla, ještě tu skoro nikdo nebyl. Většinou přestávky mají deset a nebo maximálně dvacet minut a tak do třídy lidi chodí až na zvonění. Já tu obvykle byla hned. Pokud jsem tedy neměla přestávku na oběd. To jsem si vždycky sedla na lavičku a četla si. Nebo si povídala s holkama.

*Zvonek*

Do třídy se začali hrnout žáci. Když se všichni usadili, vešla i učitelka. Jen Fred tu stále nebyl.
Možná se opozdil. Nebo se mu něco stalo. Třeba ho ta nevrlost poštvala proti jemu samotnému. Na někom si to vylil a jednu dostal. A nebo jen nakonec odešel domů s tím, že mu není nejlíp. To Fred totiž už párkrát taky udělal...

Nechala jsem své myšlenky a vytáhla jsem si z tašky sešit a propisku. Zapisovala jsem si poznámky a na konci stránky jsem odpočítávala minuty.

1 minuta
2 minuty
3
.
.
.
.
12 minut

Když jsem byla u dvanácté minuty, dveře od třídy se otevřely prudce dokořán. V nich se objevili dva kluci. Fred a ještě jeden, kterého jsem si nikdy moc nevšimla. Ani jméno zřejmě nevím.

"Promiňte paní učitelko, tady to vám mám předat. Proto jsme se zdrželi. Oba dva.“ řekl ten druhý a ukázal při tom na sebe a na Freda.
Podal ji lísteček a ona jen kývla, že se mohou posadit do svých lavic.
Onen kluk, kterého moc neznám si sedl hned a Fred až po chvilce. Přešel k našemu stolu a sedl si. Měl na sobě tu mikinu s kanadou a měl přes hkavu danou kapuci. Nebyko mu tedy příliš vidět do obličeje.
Nakonec si taky vyndal sešit a zapisoval si poznámky. Ani mě nepozdravil, ani se neomluvil za jeho raní chování, celou dobu jako bych vedle něj ani nebyla.. Byla jsem teď pro něj zřejmě vzduch, nebo jakási černá díra. Po celý zbytek hodiny chemie mě ignoroval..
Zazvonilo na konec hodiny a tak jsem šla domů. Samozřejmě bez rozloučení a pozdravení se s Fredem. Celou cestu domů jsem přemýšlela, co se sakra stalo a nebo co jsem mu udělala.

Pohled Freda:

Od rána jsem byl hrozně nevrlej. Nejenom, že jsem se pohádal s mamkou i tátou... Ještě k tomu jsem si svůj vztek vylil na Kate. A to jsem rozhodně nechtěl.
Po tom co mě ráno srazila, vypadala dost bledě a navíc mi chtěla asi pomoct. Jenomže jsem ji odehnal. Byl jsem na ní hnusnej...

Šel jsem zrovna na oběd. Po obědě mám hodinu chemie a navíc sedím v lavici s Kate. Měl bych se jí za své chování omluvit...
Srazil jsme jednoho kluka od nás ze třídy. Jelikož jsme byl stále naštvaný na kohokoliv, praštil jsem ho, zrovna když se zvedal. On mi to opětoval.
Nakonec jsme skončili oba na ošetřovně. Já měl monokl na obličeji a ještě nateklý spodní ret. On skončil o něco hůř.
Nakonec jsem se mu omluvil. Řekl jsem mu, že jsem to tak nechtěl. Jen jsem si potřeboval vylít vztek. On to nějak pobral a vzal to v pohodě.
Mě se nakonec naštěstí ulevilo.
Do třídy jsme oba přišli pozdě. Z ošetřovny nám dala omluvenku, že jsme byli oba tam. Abychom nedostali vynadáno.
Vešli jsem do třídy.

"Promiňte paní učitelko, tady to vám mám předat. Proto jsme se zdrželi. Oba dva.“ řekl ten kluk. Jeremy nebo co. Jeho jméno jsme nezaslechl.
Ukázal při té větě na nás oba samozřejmě.
Učitelka jen kývla hlavou, že je to v pořádku a my jsme si mohli sednout do lavic. Kate byla zabraná do výkladu a tak jsem ji nechtěl rušit. Měl jsem kapuci a tak mi naštěstí nemohla vidět do tváře. Celou dobu jsem nepromluvil a ona taky. Jediné co bylo v naší lavici slyšet, byla propiska, čmárající písmena do notesu. Neomluvil jsem se a litoval jsem toho. Docela dost.
Po konci školy jsem ani nešel domů. Nechci se tam dneska už vracet.. Šel jsem rovnou do baru a jako opilý jsem se nechal  zatáhnou do kabinky nějakou blondýnkou.....
Domu jsem dorazil pozdě v noci. Zalehl jsem do postele a usnul tvrdým spánkem.

Další kapitolka❤
Má více jak 1000 slov, má určitě i nějaké chybky. Za ty se omlouvám.
Další kapitolka bude snad brzy.

Vaše❤
xxxx