Šepoty tragédie

Firefly

„Máte pravdu, detektive,"  odvětila bezbarvým hlasem žena sedící na kovové židli "mohla jsem tomu zabránit. "
Detektiv překvapeně zvedl husté obočí. „Proč jste to tedy neudělala? "
„Víte,  člověk si nepřipustí, že by se něco takového mohlo stát zrovna u něj." Povzdychla si žena a začala vyprávět nedávnou událost. 

Drobná dívka seděla na stařičké houpačce, velmi vzdálené od ostatních dětí na školním pozemku. Byla až úplně vzadu u velkého, mohutného dubu. 

„Zadržte paní... " Zarazil se detektiv.
„Coldie Fault.“ doplnila ho postarší žena. 
„Jistě,  tak paní Fault,  nebylo vám to podezřelé? Malé děvče,  které je stranou od ostatních,  není přece úplně běžná věc." pokračoval. 
Coldie však tuto otázku přešla a pokračovala ve své výpovědi. 

Ona si nikdy nečetla, neposlouchala hudbu, ani nedělala žádnou jinou viditelnou činnost,  pouze houpala nohama a zamlženým pohledem pozorovala své vrstevníky dovádějící na druhé straně placu. 
Zřejmě jí vrtalo hlavou, proč ji tam nechtějí. Už od prvního dne,  kdy k nám nastoupila, si s ní nikdo nechtěl hrát.
Bůh ví,  proč k nám nezapadla. Vždyť nebyla hloupá,  zlá ani ošklivá. Řekla bych, že spíše naopak.

„Paní Fault, promiňte, že vás vyrušuji, ale něco mi vrtá hlavou." Pokoušel se na chvíli zastavit proud Coldiiných slov detektiv, leč marně. 
Žena ho pouze provrtala pohledem učitelky, hovořila však dál. 

Už od pohledu mi jí bylo líto, proto jsem se rozhodla, že za ní půjdu.

„To jsem chtěl slyšet paní Faultová", odvětil detektiv. 
„Říkejte mi prosím Coldie,  detektive", namítla mírně. 
„Tak v tom případě Coldie,  proč jste tam šla?" Pokračoval ve výslechu detektiv. 
Žena se však nenechala rozhodit. „Kdybyste mě nechal laskavě pokračovat,  dozvěděl byste se to".

Chtěla jsem jí jen pomoct. Měla jsem navíc na plácku dozor, tak to byla i má povinnost. 

„Měla jste dozor venku často,  Coldie?" Přerušil ji zase. 
„Skoro každou polední přestávku, detektive. " Odpověděla mírně rozklepaná Fault konečně. 
Detektiv si zapsal pár vět do spisu a pohledem ji pobídl,  aby pokračovala. 

V momentě,  kdy jsem se dostala do jejího zorného pole, vyděšeně sebou cukla a vypadalo to, že ze staré houpačky co nevidět spadne. Její malé ruce se ještě stihly zachytit za zpuchřelé provazy,  ty však náhlý tlak nevydržely a pod tíhou dívky praskly. 

Detektiv se již nepokoušel Fault zastavit, protože to vypadalo,  že její výslech konečně k něčemu spěje. 

Prkénko houpačky,  které již nejistily provazy,  se nezadržitelně blížilo k zemi,  až prudce narazilo na tvrdou zem. 

„Stalo se tomu nebohému děvčeti něco, Coldie?"
Tázaná žena jen nepatrně zakroutila hlavou, ale mluvit nepřestala. 

Dívka nevypadala zraněně,  avšak zůstala bezvládně,  jako hadrová panenka, ležet v prachu, na který za pár chvil začaly dopadat horké slzy. 

„Jaký byl podle vás důvod k jejímu pláči? " Zeptal se zase na další otázku detektiv. 
„Pane detektiv," obdařila ho žena nabroušeným pohledem,  „tak necháte mě vůbec mluvit?"
Detektiv ženě pokynul rukou, ať tedy naváže a pokračuje ve výpovědi. 

Děti, hrající si okolo si nemohly nevšimnout,  co se stalo,  a tak se plac brzy naplnil jejich smíchem,  urážkami a nadávkami,  srážející dívce i tu poslední špetku sebevědomí,  která jí ještě zbyla. 

„Paní Fault, tedy Coldie, není již toto regulérní šikana? " Položil detektiv další ze série jeho neodbytných dotazů. 
„Ano, to byla, ale..." Připustila vyhýbavě zmožená žena.
„Ale?" Popostrčil ji.
Coldie jen na důkaz své kapitulace svěsila hlavu a snažila se zběsilým mrkáním zahnat slzy.

Nešťastná dívka schovala svůj ubrečený obličej do špinavých rukou,  pomalu vstala,  načež se opřela o druhou stranu kmenu,  odvrácenou od zbytku plácku. 

Detektiv spolkl několik dalších otázek a radši nechal polo zhroucenou postavu naproti němu mluvit. 

Její malé tělíčko se stále otřásalo pláčem,  do té doby, než zájem dětí o nešťastnou událost konečně ustal a s ním utichl i nářek dívky.
Zcela vyčerpaná se svezla podél hladkého stromu na udusanou zem. 

Coldie začala potichu štkát, pokračovala však dál.  

Snad si žena myslela, že se jí uleví.
Snad věřila, že detektiv pochopí její počínání.
Snad doufala, že ji to zbaví pocit viny, který na ni dolehl jako těžký balvan. 

Chtěla jsem za ní jít,  uklidnit jí a setřít slzy, to mi věřte. 

Zarudlýma očima pohlédla na detektiva, jako by ho snad chtěla ujistit o svém úmyslu.

Než jsem však stihla něco udělat,  dívka začala šplhat do košaté koruny stromu. 
Na chvíli mi zmizela z očí,  vzápětí se však zase vynořila na jedné z nejvyžších větví. 

Detektiv věděl, že by nemělo cenu předhazovat paní Faultové její vinu,  přesto si však nemohl odpustit alespoň myšlenky, týkající se jejích pomalých reakcí,  které této události mohly nejspíše zabránit. 

Stála tam se špičkami nohou od sebe, jako baletka, s rozpaženýma rukama a i přes velkou vzdálenost jsem byla schopna rozeznat slova,  která plynula z jejích úst. 

Bylo mu jasné,  jak tento životní příběh dopadl,  ale přesto zaujatě naslouchal a lačně vnímal každé její slovo. 

Ona dívka předtím,  než se s úsměvem na tváři  jediným pohybem vydala na poslední cestu k zemi,  prohlásila, „Ještě krůček a udělám čest svému jménu" a zpražila mě všeříkajícím obviňujícím pohledem. Tak, detektive zemřela Firefly. 

„Tak se jmenovala? " Nevěřícně zopakoval, již vyřčené detektiv.
Žena pomalu pokývala hlavou. „Ano, její jméno bylo Firefly. Firefly Honor.