Hope Dies Last

Pravda

Derek

Jakmile jsme vjeli do Beacon Hills, byli jsme doma.
Naše město vypadalo pořád stejně.
Scott i já jsme byli nervózní, jak náš návrat uvítaj ostatní. Především Stiles.

Vím, že jsem mu ublížil.

Jenže jsem nemyslel, když jsem spatřil Paige živou a zdravou, byl jsem v eufórii, celý život jsem si vyčítal její smrt, ona za mnou přišla živá, a ještě ke všemu perfektní vlkodlačice.

Neodolal jsem své bývalé lásce.
Neodolal jsem i tomu, že budu žít relativně normální život.
Věděl jsem, že chvíle se Stilesem pro mě znamenali hodně, ale taky jsem se bál.
Celý život jsem byl na holky. Pak si ke mě jednoho večera nakráčel tenhle sarkastický, hyperaktivní chlapec, v podnapilém stavu a já mu neodolám.

Zamiloval jsem se jako školák.
Svých pocitů jsem se bál. Taky toho jak se budou tvářit na Alfu gaye ostatní.

Prostě jsem tomu utekl. Teď po letech cítím a vidím jaká to byla chyba.
První rok byl skvělej, s Paige jsme cestovali po státech i mimo ně. Sic mě v hlavě strašili představy Stilese, ale dík vlčím instiktům jsem to moc neřešil. Další roky se mi nejen, že o Stilesovi zdálo, ale především se mi stávalo, že jsem si místo Paige představil jeho. Nakonec jsem to nevydržel a s Paige přestal spát uplně.
Na tom ztroskotal celý náš vztah.
Po jedné docela hrozné hádce jsem se sbalil a odjel do Mexika.
No a tam jsem v jednom baru narazil na Scotta.
On mi vyprávěl jak odešel z Beacon Hills, a proč se neodvážil vrátit. Tak jsme tady, spolu zpět ve městě.

Stojíme se Scottem u stánku s novinama. Probíráme kde najdem smečku.
Když ucítím tu vůni.
I Scott ji cítí.
Vůně domova, smečky, čistého štěstí, ale taky nová vůně taková sladká, taková jakou voní jen ženy co porodily.
Oba se otočíme a spatříme Stilese.
Ten na nás kouká, a ve tváři se mu střídaj výrazy.
Nakonec se mu v obličeji odrazí bolest. Jeho oči září smutkem.
Až mě z toho mrazí. Blížíme se k němu.

Najednou vyběhne malá tmavovlasá holčička a skočí na Stilese. Co mě zaráží je oslovení "Tati". Nevnímám pak už nic jiného než, pohled na Stilese a tu malou dívenku.
Zaregistruji jen to, že na nás křičela naštvaná Lydia.
To jak oba odchází jsem též zaregistroval. Stále stojím na jednom místě a nemůžu uvěřit tomu, že má Stiles dítě.
Je jeho?

Nebo je adoptovaný?

S kým ho má?

,,Dereku jdeme, dneska je lacrosový zápas. Smečka tam jistě bude. Musíme si promluvit se všemi," drcne do mě Scott.

,,Ty přemýšlíš nad Stilesem viď?
Já taky, mrzí mě to víc a víc, když vidím bolest v jeho očí. Myslíš, že je to dítě Lydie?"

,,Nevím Scotte. Každopadně Tati, řekla Stilesovi."

Dojdem na stadión a sednem si dozadu. Rozhlédnu se kolem a spatřím Stilese jak usedá i s tou holčičkou do první lajny lavic.
Na sobě má dress.
Nevím co má zepředu. Ale vzadu je číslo čtrnáct. Poslouchám jestli neuslyším co si povídá s otcem.
Jenže mě přeruší zavrčení z hřiště.
Stojí tam dva vlkodlaci, jen nepoznám kteří.
To vrčení se znenadání ozývá i z prvních lavic, poznám Malii a Petera.
Nasaji pach a vycítím vztek, smutek a velkou bolest.
Se Scottem se na sebe podíváme, a najednou se před námi ocitne Lydie.

,,Měli by jste odejít. Cítíte snad pocity celé smečky. Ublížili jste nám všem. Teď tady na zápase neprospíváte.
Jděte pryč."

,,Jen si chcem s vámi promluvit.
Víc nežádame."