Mizernej lhář

Dvacátá pátá stopa

"Aymar? Jsem doma!" zavolala jsem s těžkým báglem v ruce.
Někomu by možná přišlo divné, že se bavím s papouškem ale já potřebovala ventilovat. Na události posledních dnů nemohl být nikdo připraven. Zvlášť na to poslední, pomyslela jsem si s úsměvem.
Jako první jsem dosypala zrní a pak jsem se mohla s klidným srdcem svalit na postel.
"Uuuuff," vypustila jsem ze sebe vzduch.
Můj pozornost upoutal notebook.
Zapla jsem ho. Vyskočilo na mě spoustu emailů.
"K sakru," zaklela jsem a nadávku následovalo ještě pár peprnějších.
Nosila jsem hlavu v oblacích moc dlouho. Čas sundat rúžový brýle. Termíny zkoušek byly strašně blízko. Kdybych promovala, byla bych v hajzlu. Takhle jsem byla jen v háji.
Rozklikala jsem poznámky.
Byly toho tuny.
Zkoukla jsem nejbližší datum, zkontrolovala počet kreditů a bez vybalování se začala učit.

Kolem jedenácté večer jsem uznala, že víc toho umět nebudu. Nadopovaná kafem jsem odpověděla na poslední Pavlovu zprávu a zhasla.

Ráno jsem se probudila docela pozdě.
Bylo mi to celkem fuk protože mě čekal jen den plný učení.
Oči mě od zírání monitoru pálily, jedno a to samé do kola mě nudilo a kafe jsem v sobě měla asi litr.
No, na to, že mě další den čekala zkouška jsem na tom nebyla moc dobře.
Po obědě (rychlých těstovinách) jsem zavolala Pavlovi, že potřebuji na chvíli vypadnout.

"Nazdárek studentko!" volal na mě přes půl parku.
"Ahoj," zhroutila jsem se vyčerpaně na lavičku.
"Copak? Nejde to?"
"Ani mi nemluv. Cítím se, jako by mi někdo vyždímal mozek," postěžovala jsem si.
"No ták," přivinul si mě k sobě, "snad to nebude tak hrozné."
Nemohla jsem s ním souhlasit.
"Jak se mi k sakru mohlo povést zapomenout!" proklínala jsem se už poněkolikáté.
"No ták... ty to dokážeš," snažil se marně.
Já jsem si jen vzychla. Dvě paže se omotaly kolem mě a přivinuly si mě k sobě.
Setrvali jsme takhle pár minut, pozorujíc ostatní blbnoucí v parku.
"Už musím jít. Je toho ještě hodně," řekla jsem po chvíli a vymotala se.
"Nechoď," řekl smutně.
"Já ty zkoušky fakt musím udělat."
Odevzdaně se zvedl že půjde.
Se mnou.
"Nemusíš mě doprovázet."
"Ale já tě budu doprovázet. Na každém kroku, každým problémem. Nech mi pomoct ti," chytil mě za ruce.
"Víš, že tě miluju. Ale nevím jak mi chceš pomoct zrovna s tímhle."
"My to zvládnem, chápeš? Protože spolu můžem všechno," přesvědčoval mě.
"To zní jak z romantickýho filmu," zabručela jsem.
"Dokážem to..."

Omlouvám se za slabou znalost zkoušek na vysoké škole...