Mizernej lhář

Dvacátá šestá stopa

V pondělí ráno jsem vstala skoro jako obvykle.
Teda až na to, že jsem byla unavená, vedle mě ležel Pavel a bylo mi špatně.
To poslední bylo trochu neobvyklé, ale byla to přece jen důležitá zkouška.
Chvíli jsem se třásla v koupelně a pak jsem do sebe nalila trochu kafe.
Po posledním zopakování jsem vyrazila.
Teda, spíš mě Pavel odvezl. Nemohla jsem mu ani dostatečně poděkovat.
Celý večer tam byl. I když mi nepomáhal každou minutu, prostě tam byl.
Na rozloučenou mě políbil.
"Hodně štěstí," popřál mi.
"Díky," zamávala jsem mu.

Nervozita mi sice rozklepala ruce a způsobila další nevolnost ale neporazila mě.
Myslím, že to nedopadlo tak hrozně.
Možná.
Asi.
Pravděpodobně.
Nó...
Snad.
Výsledky ještě nevím tak co...

Následující dva týdny pro mě byly učebním maratonem.
Byl to spánek - jídlo - učení  - jídlo a hodně učení.
Lidé se kolem mě střídali, jednou Pavel, jednou Janet, pár telefonátů od rodičů a zřídkakdy - samota.
Samota a ticho mi nyní přišlo tak divné, že jsem ho zaháněla písničkama.
Několikrát jsem se přistihla, že místo učení zpívám nebo si broukám. 
Lezlo mi to krkem.
Občas jsem i jen koukala do zdi.

A pak... výsledky.
Nedokázala jsem se na ně podívat sama.
Byla jsem u Pavla doma.
Bylo to těžké a tak jsem nechala Pavla ať se podívá první.
"Jak špatný to je?" zeptala jsem se a ani nechtěla znát odpověď.
"Je to dobrý," řekl naprosto klidně.
"Co je pro tebe dobrý? A z čeho propadám?"
"Z ničeho. Pojď se podívat," vybídl mě s tajemným úsměvem.
Modlíc se celým svým srdcem jsem si přečetla výsledky.
"Ó díky bohu. Díky, díky, díky!" Vyskočila jsem a objala ho.
On se mnou zatočil a řekl:
"Věděl jsem že to dokážeš!"
"No, ale sem tam mi něco uteklo," podívala jsem se na výsledky znova.
"Vždyť nemůžeš být ve všem nejlepší, ty moje  myšičko," odrážel mojí sebekritiku.
"Nó," poklepala jsem si prstem na ret, "ale mohla bych."
"Klidni se. Ale víš co si takovýhle úspěch vyžaduje? Oslavu!"
"A jakou?"
"To ti nepovím."
"Proč ne?" divila jsem se.
"Protože by to nebylo překvapení," cvrnkl mě do nosu.
"Prosím, pověz," pokusila jsem se o neodolatelné psí oči.
"Nee," odporoval on.
"Prosím prosím," sepjala jsem ruce.
"Ne."
Vzdala jsem to. Protentokrát.
"A kdy plánuješ naší oslavu?"
"Teď, když mě necháš si zavolat," odpověděl.
"Dobrá, já zase zavolám rodičům a Janet jak jsem dopadla," řekla jsem i když jsem byla v pokušení ho ještě prosit.