Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola dvacátá

Melissa se zhluboka nadechla a Carol okamžitě stiskla její ruku. Marion udělala totéž. Ani jedna z nich nic neřekla. Ano, Melissa čekala, že tahle chvíle přijde, ale nemyslela si, že to  bude takhle brzy. Cítila, jak se ruce obou žen třesou. Nebo se třásly ty její? To ale nebylo důležité. Rychle se zvedla od stolu a než stihly Marion nebo Carol zareagovat, byla už v místnosti zpátky s krabicí. Mlčky krabici podala Marion.

„Co... co je v tom?" zeptala se žena zmateně.

Melissa jen zvedla víko a její matka se podívala dovnitř. 

„Melisso, to...," dívala se do krabice a v očích měla slzy, „Ne, Melisso. Všechno už je zařízené."

Melissa se zhluboka nadechla, když promluvila, hlas se jí kupodivu netřásl: „Mami, vážím si toho, že jsi všechno zařídila. Ale chci, aby můj malý andílek opravdu andílkem byl. A to hlavně... Hlavně v tenhle den. Je to pro mě opravdu důležité. Půjde to zařídit, prosím?"

Marion na okamžik zavřela oči. Vypadala, že hledá ztracenou rovnováhu a klid. Pak jen, se stále zavřenýma očima, pomalu přikývla. Její dcera krabici zavřela a přisunula ji po stole k ní. Když Marion na krabici položila ruku, ozval se tichý vzlyk. Obě ženy se podívaly na Carol, na níž málem zapomněly. Ta si překrývala rukou ústa a plakala, ramena se jí třásla potlačovanými vzlyky. 

Jako by tenhle pohled obě ženy zlomil. Marion se zvedla od stolu a s tichým, nesrozumitelným mumláním se rychlým krokem vzdálila do koupelny. A Melissa opět pocítila ono prázdno, které jí již několik dní naplňovalo. Jen s tím rozdílem, že teď se prázdnota rozpínala a pohlcovala zbytky Melissiiny duše. Když viděla svou kamarádku v tomhle stavu a když Marion odešla, Melissu zasáhla nová skutečnost, kterou si s děsivou tíhou uvědomila. Byla na to sama. Úplně sama. Carol jí svým příchodem vlila novou naději, doufala, že Carol tu bude s ní a všechno jí pomůže nést. Ale nebylo to tak. Carol sama se hroutila přímo před Melissiinýma očima. A Melissa nedokázala nic udělat. Tohle už nesmí dovolit! Nikdy nesmí dovolit, aby se její přátelé a rodina, z níž jí zbyla jen matka, hroutili kvůli ní. V tu chvíli Melissu ani nenapadlo, že se nikdo netrápí kvůli ní, ale že všichni truchlí pro malého andílka, pro Melanie.

Po chvíli, během níž Melissa překonávala šok z obrazu před sebou, se rychle zvedla a objala Carol. Ta jí položila hlavu na rameno a plakala.

„Nedokážu uvěřit, že už tu není," vzlykla.

„Ani já, Carol, ani já...," odpověděla Melissa.

Netušila, jak rozrušenou ženu uklidnit, ani co udělat, aby se cítila lépe. Nedokázala najít jediné slovo útěchy. Jak by mohla? Vždyť ona sama tato slova potřebovala nejvíce. Vždyť ani jí se jich nedostávalo. Nemohla je tedy posílat dál. Proto jen Carol pevněji objala.

„Promiň, zlato, tohle se stát nemělo," promluvila Carol už klidněji.

„Co?" zeptala se Melissa zmateně.

„Neměla jsem se takhle hroutit. Ne před tebou...," vysvětlila.

„To je přece v pořádku, Carol. My dvě jsme před sebou nikdy nemusely nic skrývat. Nebudeme v tom začínat, ano?"

Carol jen přikývla a chytila Melissu za ruku.

„Můžeš mi slíbit totéž, zlato?" zeptala se a podívala se Melisse do očí.

Melissa hned svým pohledem uhnula. Jak mohla něco takového slíbit? Copak mohla komukoli říct o svém úmyslu? Copak mohla komukoli říct, že při první příležitosti bude následovat Melanie? Pochopil by ji někdo? Dobře věděla, že ne. Věděla, co by asi následovalo, kdyby se někomu svěřila. Nutili by ji brát další nesmyslné léky, které by jí nedělaly dobře? Nebo by ji snad někam zavřeli? Říkali by pak, že je to pro její dobro?

„Měla bych jít," zvedla se Carol ze židle.

Melissa jen přikývla. Potřebovala být sama, ale nechtěla Carol vyhazovat. Proto její rozhodnutí uvítala.

„Brzy přijdu," slíbila ještě, bez dalších slov zmizela v předsíni, kde si oblékla kabát, obula boty a vzala kufr.

Pak bylo slyšet jen tiché klapnutí dveří, jež potvrzovalo její odchod. Marion se stále neukázala, tak seděla Melissa v kuchyni sama. Měla pocit, že už nedokáže přemýšlet ani plakat. Jen seděla a dívala se před sebe. Neviděla ale místnost, v níž byla, neviděla vlastně nic. Jen se ztrácela ve svých pocitech. Doslova se v nich utápěla. A stále víc pociťovala výčitky svědomí, které hlodaly celou její myslí. Byla přesvědčená, že za smrt své dcery může jen ona sama, nikdo jiný. Jako správná matka ji přece měla chránit. Zajistit jí spokojený život. ale ona to nedokázala. Melissa byla přesvědčená, že nedokázala obstát v roli rodiče, ochránce... A kvůli tomu už Melanie není. Malý andílek je pryč, protože ten, kdo ho měl chránit, selhal. Začínala mít pocit, že už déle nevydrží pocitům viny vzdorovat. Přála si být sama. Přála si dosáhnout jediného cíle, který momentálně měla. Ale zdálo se, že jí to nebude dopřáno.

„Melisso? Měly bychom za chvíli vyrazit," objevila se v kuchyni Marion.

Melissa byla zabraná do svých pocitů, ani ji neslyšela přicházet. Kdyžjejí matka promluvila, trhla sebou a zvedla hlavu.

„Kam chceš jet?" zeptala se s nechápavým výrazem poznamenaným smutnými myšlenkami a pocity.

„Dneska je první terapeutické sezení u doktora Hooka," vysvětlila Marion.

„Co je dnes za den?" Melissa se zamračila, měla v ve dnech nepořádek, úplně ztratila pojem o čase.

„Úterý, zlatíčko. Jdi se obléct, ať to stihneme," vybídla ji Marion.

„Ty tam jdeš také?"

„Ne, počkám v nemocniční kavárně. Až skončíte, půjdeme někam na večeři, co ty na to?"

Melissa jen přikývla. Nechtělo se jí nikam jít, ale věděla, že musí. Věděla, že musí jít, aby všem dokázala, že je v pořádku. Potřebovala, aby tomu uvěřili a nechali jí samotnou. Musí všechny přesvědčit, že je v pořádku, aby...

„Jsi připravená, Melisso?" ozval se Marionin hlas z koupelny.

„Za chvilku budu," křikla nazpátek a šla se do pokoje převléct.

Kapitola po strašně dlouhé době... Není to tím, že bych na příběh kašlala, ale v poslední době se toho seběhlo hrozně moc. Dovolená, spousta věcí do práce a do toho stěhování. Snad už budu mít klidnější období (kdykoli tohle řeknu, přijde něco, co mě zaneprázdní ještě víc). Moc všem děkuji za trpělivost při čekání na tuhle kapitolu. Přeji vám krásný zbytek týdne. :-)