Mizernej lhář

Dvacátá osmá stopa

"Chceme ho poznat. Teď hned," prohlásila matka s jistotou člověka, který už zařídil vše potřebné.
"Ale... já nevím jestli to půjde," vyděsila jsem se. Neměla jsem nejmenší tušení jak Pavel s mými rodiči vyjde.
"Ale půjde. Říkala jsi, že pracuje z domova a ty máš po škole, takže nebude vadit když v pátek přijedeme. Už jsme rezervovali restauraci," řekla mi celý plán.
"Dobrá mami," vzdala jsem se.
"V šest. Radniční sklípek."
Típla jsem to a povzdechla si.
Neměla jsem nejmenší tušení jak Pavlovi říct, že moji rodiče nás pozvali na večeři. Byla jsem u sebe doma, vyjímečně.
Nakonec jsem se spolehla na SMSku.
Moji rodiče tě chtějí poznat. V pátek, radniční. Od šesti.
Zbaběle jsem klikla na odeslat. Radši takhle než tváří v tvář.

"Ahoj," pozdravila jsem posmutněle Pavla.
Čekala jsem u něj před domem.
Bylo půl šesté.
"Já ti to chtěla říct, ale měl si moc-."
Umlčel mě jedinným gestem.
"Já vím, já vím."
Vážně jsem ho posledních pár dní skoro neviděla.
"Tak a tedy o tvých rodičích... jmenují se Pavla a Petr," začal klidně a vyrazil ulicí.
"Áno," znejistěla jsem nad jeho klidem.
"Příjmení máš předpokládám po nich."
Přikývla jsem.
"A kde pracují?"
"Máma v obchodě se spodním prádlem, táta ve správě nemovitostí."
Prošli jsme kolem květinářství.
"Oblíbená květina tvé matky?" pokračoval ve výslechu.
"Šeřík... nebo žlutá růže," zamyslela jsem se nad otázkou.
"A nebude vadit když?" otočil se ke květinářství.
"Na škodu to nebude."
S jednou osamělou žlutou růží se vrátil a pokračoval ve vyptávání.
"Co mají rádi?"
"Co je tohle za otázku? Spustu věcí... svoje děti, marvelovky, moře..."
"Áha..."

"Dobrý den."
"Brý večer, pane a paní Zahradníkovi."
"Ale to snad není potřeba. Stačí Pavlo," zasmála se moje matka.
"Ano, tykejme si," dodal otec.
V tom Pavel vytáhl zpoza zad květinu.
"Dobrá," pokýval hlavou a předal ji matce.
Pak jsme spolu vešli do sklípku.

"Ale to není potřeba," zakryla matka skleničku rukou, "pro dnešek mi víno stačilo."
Večer zatím probíhal výborně.
Rodičům se Pavel zamlouval a pořád bylo o čem mluvit. Pánové se občas zapovídali nad nějakou technickou hračičkou a já jsem, aby si matka nepřipadala odstrčená, udržovala konverzaci s ní.
"A kde vlastně pracuješ?" zeptala se nečekaně Pavla.
"Pracuju pro takovou menší firmu a dodělávám školu."
"Jakou firmu?"
Na moment se zamyslel, nevím proč.
"Jmenuje se Gont. Dělám z domova."
Jasně.

"Mami, kde chcete spát?" zeptala jsem se když jsme zaplatili a já si uvědomila, že ani jeden nemůže řídit.
"Mysleli jsme že u tebe. Ale jestli je to problém..."
"Ne, nějak se vejdem."
"Můžete přespat u mě... místa je dost," ozval se Pavel.