Ztraceni v hlubinách časoprostoru

Kapitola čtvrtá

Probudím se na provizorním lůžku vyrobeném ze slámy. První si uvědomím vůni sena, slámy a zápach potu. Když otevřu oči, uvidím vysoko nad sebou mohutné trámy držící patra budovy, zřejmě stodoly. Okny sem prosvítá teplé sluneční světlo. Cítím, že mám kontrolní panel otevřený a je v něm zapojený propojovací kabel. Vedle mě sedí Astrid, napojená na druhý konec kabelu. ,,Á, super, už jsi vzhůru." pronese potichu. ,,Tolik se toho přihodilo..."

Odhrnu si pramen vlasů z čela. ,,Co se vlastně stalo?"

Astrid zavře oči a pošle mi přes kabel své vzpomínky.

Vidím sebe cukající se na trávě, Timothy se ke mně přihrne a jakmile se přestanu cukat, sebere mě do náruče a všichni se odebíráme k domku v poli. Následuje rychlý proud vzpomínek - jak Alrik vyndal okno stodoly z pantů, abychom mohli prolézt dovnitř, střídání se v napojování na můj systém, aby mě udrželi naživu, obtížné shánění jídla i vody, neúspěšné pokusy o opravu časoprostorostroje.

Po několika dnech se ale dveře stodoly otevřou a v nich stojí poněkud zmatený vysoký, černovlasý a sluncem políbený chlapec se zvláštníma očima - směsice světle modré, světle zelené a šedé. Ty v Astridiných vzpomínkách doslova září. Alrika, na kterého nyní přišla řada napojit se na můj systém, a mě naštěstí nevidí, Alrik odtáhne moje stále bezvládné tělo za kupky sena.

Astrid povídá tomu chlapci příběh. Vypráví, že jsme přátelé původem z Finska. Utekli jsme před Zimní válkou, do které nám odvedli otce a starší bratry a v níž byly civilními oběťmi i naše matky a sestry. Díky Timothyho strýci se nám povedlo dostat se přes moře do domoviny jeho manželky - země české. Pobývali jsme u něj rok, než ho odvezli do Terezína, protože byl Žid. Poté jsme jeho dům opustili. To se stalo před dvěma týdny. Během nich jsme se schovávali různě po stodolách. A já pak z nedostatku vody zkolabovala.

Přeruším tok Astridiných myšlenek.

,,Um... A není to trochu překombinované? Tomu přeci nemohl uvěřit... Je tam tolik nesrovnalostí..."

,,Těžko říci. Pak jsme ho požádali o jídlo a vodu. On jen přikývl a donesl nám to."

,,Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptám se a vypojím si kabel z kontrolního panelu.

,,Týden."

,,Týden?!"

,,Mhm... Takže na opravu už máme jenom tři týdny. Zatím jsme nic nevymysleli. Jo a ještě jedna věc - nastav si jako mluvený jazyk češtinu, jen tak jim porozumíš. Sice je to čeština našeho světa, ale oni naše podivné nářečí chápou, když jsme ti cizinci. Díky hvězdám nikdy neviděli Fina své doby a doufám, že nikdy nezjistí, že Astrid vlastně vůbec není finské jméno..."

,,Astrid? Kaiso? Jde sem ten kluk." ozve se Timothy. Obočí i ret už má ošetřené a zašité. Zvednu se ze slámy a vydám se spolu s ostatními k vratům stodoly. Je mi ale pořád tak trochu mdlo a dělají se mi mžitky před očima a tak mě Astrid podepírá.

Dveře se se zaskřípáním otevřou a v nich stojí on. Vypadá přesně tak, jak jsem ho viděla v Astridiných vzpomínkách. Připadám si oproti němu malá, ikdyž nejsem žádný zakrslík, a tak bílá, téměř jako albín, ikdyž jím nejsem. Nikdo z nás nikdy nebyl opálený, maximálně pořádně spálený. A já, blonďatá, téměř bělovlasá, se světlounkýma šedomodrýma očima si připadám jako z jiného světa. Jak vtipné, mihne se mi hlavou. Já jsem z jiného světa.

V rukou nese polovinu bochníku chleba a džbán mléka.

,,Mám pro vás návrh." pronese a přejede nás všechny pohledem. ,,Nemáme tolik prostředků na to, vás živit. Ale když si to odpracujete, poskytneme vám přístřeší, jídlo i pití."

Pohlédneme na sebe. Potřebujeme tu zůstat, takže je volba jasná.

,,Přijímáme tvou nabídku. Rádi pomůžeme. Zachránili jste nás."

,,Dobrá. Uvědomím o vašem rozhodnutí rodinu. A jak se jmenuješ ty?" pohlédne na mě.

,,Kaisa Jaärvinen."

,,Benedikt Steiner." Kývne na mě, pak mi předá chleba a mléko a opustí nás.

Začnou se mi znovu dělat mžitky před očima, okolí se okolo mě začíná točit. Sednu si na zem, chléb a mléko položím vedle sebe. Rukama si zakryju oči.

,,Jseš v pořádku?" uslyším vedle sebe po zdánlivé chvíli, která mi ale připadala jako věčnost. Timothy si sedne na podlahu vedle mě.

,,Motá se mi hlava a dělají se mi mžitky před očima." Odklopím si ruce z oči. ,,Ale jinak jsem v pořádku. Nic mě nebolí. Jen mám hlad a žízeň."

Timothy mi podá sklenici a nalije do ní mléko, když vidí, že se mi hlava pořád ještě trochu motá. Z kapsy vytáhne vystřelovací nůž a ukrojí mi krajíc chleba.

,,Díky," zahuhňám, když se zakousnu do chleba.

Dojídám, když nás táhlé a hlasité vrznutí upozorní na něčí příchod. Rychle si nacpu zbytek chleba do úst, div že se neudávím a přihrnu se ke dveřím. Stojí v nich Benedikt, rázně vypadající černovlasá žena - zřejmě jeho matka. Její nádherné černé husté vlasy už ale věk protkal stříbrem, přesto však neztrácí své kouzlo. Vedle Benediktovy matky poskakuje na místě malé, hubené děvče. Na rozdíl od svého bratra a matky je ale světle hnědovlasá, má drobnější postavu a zvědavý, přátelský pohled. Nepůsobí tak záhadně jako zbytek rodiny. Líbí se mi. Když pohlédnu nalevo od děvčete, spatřím jejího otce - muže, po kterém děvčátko zjevně podědilo své hnědé vlásky. Vypadá napjatě, ale zdaleka ne tolik, jako jeho manželka. Ta nás podmračeně sleduje.

,,Dobrá tedy... Rozhodli jste se zůstat a pracovat... Co umíte?" zeptá se nás Benediktova matka po chvíili mlčení se stále podmračeným výrazem.

,,No..." Joonas se podrbe na hlavě. ,,Umíme natírat, lakovat, svařovat, montovat - všeobecně opravy všeho druhu. Dál umíme vařit, péct, prát, vytírat a tak dále, zvládneme většinu domácích prací. Ale jsme ochotní se toho naučit mnohem víc..."

Benediktova matka se nejdřív zamračí, ale pak kývne. ,,Vezměte si věci a pojďte za mnou."