Vězeňkyně

Jak si mohl?

Pomalu ale jistě mě život na hradu přestával bavit. Každý den se vlekl pomalu, nedělala jsem nic jiného, než že jsem se učila a jen večer jsem se s Lokim viděla. Lidé kolem mě přicházeli o své modré oči. Nechápala jsem to. A také jsem netušila, co se bude dít, až budou mít jejich oči normální barvu. Upřímně jsem se toho trochu děsila. Každý den jsem přemýšlela, jak přimět Lokiho, aby se mi více věnoval. Přeci jen také musím zjistit co k němu cítím. A co on ke mě. Jenže jak to udělat. Nenapadlo mě nic jiného, než mu říci, aby si na pár dní odpočinul. A už jsem dokonce věděla, jak to udělat.

Další večer jsem si k večeři vzala šaty, které končili nad koleny a měli hluboký výstřih. Sebevědomě jsem kráčela do jídelny. Stráže se nad mou vizáží chvíli pozastavili, nakonec ale dveře otevřeli. Loki jako obvykle seděl u stolu. Napřed mi nevěnoval pozornost. " Dobrý večer Moyo, jak..." začal ale pak si mě všimnul a došla mu slova. Nejdříve na mě zíral, pak se ale ušklíbl. " Tak tohle se mi líbí." řekl. " Co myslíš?" hrála jsem si na hloupou. Pokynul mi, abych se posadila. A náhle se u něj objevila nějaká dívka. Byla to ta blondýna z dřívějška. " Kdo je to?" zeptala jsem se a doufala jsem, že to nezní  žárlivě. " To je Esme. Má osobní služka." vysvětlil mi. " Aha." řekla jsem lhostejně. Nebo jsem v to alespoň doufala. Ve skutečnosti jsem pěnila. Jak mohl? To si nemohl vzít sluhu? No, to bylo jedno.

Začali jsme jíst. Čekala jsem na vhodniu příležitost a při tom jsem se šťourala v jídle. " Copak, nechutná ti?" chtěl vědět. " Ale ano, chutná. Já jen... Už jsi našel nějaké místo?" zeptala jsem se. Zamračil se. " Bohužel ne." povzdechl si. " Aha." zamumlala jsem. Pokračoval v jídle. " Vypadáš unaveně." poznamela jsem. " Taky že jsem." souhlasil. Vstala jsem a šla jsem za ním. Stoupla jsem si za něj a začala jsem mu masírovat ramena. " No a neměl by sis odpočinout?" navrhla jsem. Ošíval se. " Já nevím. Každou chvíli by se tu mohl objevit Thor se svou armádou." řekl. " Nemyslíš si, že by to už dávno udělali?" namítla jsem. Pokrčil rameny. " No tak, zasloužíš si odpočinek." naléhala jsem. " No dobrá. Máš pravdu. Pár dní si dám volno. Přeci jen co by se mohlo stát?" řekl. Spokojeně jsem si šla sednout. " A co moje masáž?" chtěl vědět. " Mám hlad." odpověděla jsem. Jen se tomu zasmál.

Další den jsem měla od učení volno. Zařídil to Loki. Po té, co mě Ginnesa oblékla zaklepal na mé dveře. " Vstupte." řekla jsem. Vešel. Jako vždy byl dokonale upraven. Usmíval se. " Co kdybychom se prošli?" navrhl. Přikývla jsem. Nabídl mi své rámě a vyrazili jsme. Šli jsme do zahrad. Loki mi vyprávěl o lidu Asgardu. O jejich minulosti a tak podobně. Sice jsem se již většinu z toho naučila, ale poslouchat jeho krásně zvučný hlas bylo nádherné. Byl krásný teplý den, ptáčci cvrlikali a já jsem si konečně připadala stoprocentně šťastná. " Co kdybychom poobědvali venku?" navrhl. " Mile ráda." odvětila jsem. Loki hvízdnul a zpoza rohu vyběhli slohové. Loki jim začal diktovat co mají dělat. Já jsem si mezitím sedla na blízkou lavičku. Byla z krásného dřeva. Za chvíli začali nosit všechny potřebné věci. Přišla i Ginnesa. Sebou nesla slunečník. Brzy na to už bylo vše připraveno.

Loki dokonce dovolil Ginnese a Esme, aby se s námi najedli. Já jsem seděla naproti Lokimu, Ginnesa vedle mě a Esme vedle Lokiho. Jedli jsme, když tu náhle sebou Ginnesa a Esme škubli. " Co se děje?" zeptala jsem se. Vypadali, jako duchem nepřítomné. A už neměli modré oči! Esme měla zelené a Ginnesa hnědé. Loki zbledl. " Přineste mi mé žezlo!" zakřičel. Jeden ze sluhů odběhl. Náhle se Ginnesa hlasitě nadechla. Začala se zmateně rozhlížet. " Kde to jsem?" zeptala se. " Přeci v zahradách. Ginneso, co ti je?" zeptala jsem se. " Kdo jste? Co tu děláte?" panikařila Esme. Zmateně jsem se podívala na Lokiho. Ten byl bílí jako stěna. Pak se Ginnesa na něj taky podívala. " Vás já znám. Vy jste nás nutil k tomu, aby jsme se vám poddali. Co jste udělal s naším pánem?" křičela. " Nevím, o čem to mluvíš." odvětil Loki chladně. V tu chvíli mi to došlo. " Ty je ovládáš." vyjekla jsem. Zatvářil se nechápavě. Pak mu konečně přinesli to žezlo. " Mám pravdu že? Proto měli modré oči. Ale kouzlo přestalo fungovat." vydedukovala jsem. " Máš pravdu. Ale jinak bychom žili někde v chatrči." namítl. " Jak si mohl?" zeptala jsem se ublíženě a se slzami v očích jsem utekla do své komnaty. Svalila jsem se na postel a propukla jsem v pláč.