Zbývá už jen měsíc [Mavy]

Zbývá už jen měsíc

Člověk dělá chyb spousty. I já jich několik udělal. Pouze téhle, ale nelituji a nikdy litovat nebudu. Jsem rád za to, že jsem se tu noc ožral jako prase a skončil na záchodkách, přesněji řečeno v kabince a né sám.

Teď, když ho pozoruji jak spí a jeho už velmi velké břicho se zvedá a klesá v pravidelných intervalech, mě naplňuje štěstím. Budu tátou. Jistě, že začátku jsem to odmítal jako upír česnek, i přes jeho neustálé prosby jsem ho ignoroval a snažil se ho vymazat ze života. Každým dnem jsem si vztekle a tiše nadával za tu blbost, litoval, že se nechal překecat kamarádem a to všechno jsem v sobě nezdravě dusil. Bohužel to že mně vylétlo zrovna při jednom rozhovoru s jistým spoluviníkem té osudné noci. Došlo mi až moc pozdě, že na těhotnou osobu se křičet nemá a já, jako největší blbec, si na něj málem vyřval plíce. Když se z toho šoku zhroutil, něco se ve mně zlomilo. Najednou jsem si uvědomil, že to dítě je moje a on s tím má taky starosti! On ho musí nosit v sobě, jemu je kvůli mě blbě a bůh ví co na to jeho rodiče.

Zvedl jsem ho ze země a odvedl k sobě. Už tehdy jsen tam bydlel jen já s mým miláčkem Bestíkem(kdo by nevěděl-psem). Sedli jsme si na gauč a já nám uvařil kafe pro lepší pocit. Teprve v tento den se začalo rozvíjet naše společné pouto. S úsměvem na rtech vzpomínám, jak jsme spolu seděli na gauči a on byl schovaný v mé náruči a já ho utěšoval. To on potřeboval uklidnit a utěšit, né já.

Kája se přetočil na druhou stranu. Lehnu si vedle něho pohladím ho po kaštanově hnědých vlasech. Tak hebké a jemné. Ten krásný nevinný výraz, když spí. Vždycky vypadal tak klidně když spal u mě. Pamatuju si jak jsem ho tajně vyfotil ve spánku, když se mu vyhrnulo tričku a ukázalo lehce zakulacené bříško. Tu fotku mám u sebe v pokoji na stolku.

Když to zjistil, byl z toho trochu mrzutý, a tak se zeptal, cituji, :„Proč ho tak šmírácky fotím". Uklidnil se  tím, že jsem začal básnit jak je roztomilý. Vždycky když se usmál nad tím co jsem vyvedl nebo řekl jsem se cítil šťastně. Postupně jsem si zvykal na to, že už nebudu jen já, ale budeme tři. Taková malá veselá rodinka. Naneštěstí se vše neobešlo bez pohrom. Káju vyhodili z domu, přesněji řečeno jeho otec. Nechal ho sbalit si všechny věci a se slovy ,,Ať si žije klidně pod mostem" ho poslal pryč. To se stalo přibližně před čtyřmi měsíci. Od té doby žije se mnou. Několikrát za měsíc ho pravidelně navštěvuje jeho mamka sama. Prozradila nám, že otec na Káju nebyl naštvaný, ale zklamaný. To, že je Kája "buzerant" by ještě překous, ale že je navíc těhotný už prostě nesnesl. Tu noc, co se to dozvěděl, proplakal v mé náruči.

Mezi mé nejhezčí vzpomínky za těch osm měsíců, patří když jsem poprvé ucítil jak kope. Kája seděl na gauči a zničehonic mě zavolal. Rychle jsem s nervózitou přiběhl. Nechal mě ať si sáhnu na jeho břicho. Ucítil jsem kopnutí a pak další. Prý se mi úplně rozzářily oči. Je to úplně úžasný pocit cítit takový malý zázrak. Vždycky mě zajímalo, proč většinou budoucí otec mluví ke svému ještě nenarozenému dítěti. Teď už vím, že to dítě ten hlas slyší. Takže mluvit ke Kájovu břichu jsem začal taky. Jelikož mě to bavilo, dokázal jsem tím povídáním strávit celý večer.  I Bestíka to bavilo, občas si sedl k nám a poslouchal taky, nebo se mezi nás vecpal a usnul.

Moji rodiče věděli, že Kája čeká dítě, přestože z toho nebyli zrovna dvakrát nadšení, pomáhali nám s financemi. I tak jsem chodil  pravidelně na brigády ,aby mi vše neplatili jenom rodiče. Přece jenom, platili mi už školu a já jsem navíc plnoletý. I když je mi víc jak osmnáct (v současnosti 19), stejně si rodiče myslí, že jsem příliš mladý. Ale přesto se začali na vnouče těšit taky.

Když mi poprvé napsal zprávu, že se potřebuje sejít, popadla mě zvědavost. Moc jsem si nepamatoval, jak vlastně ve skutečnosti vypadá. Jakmile ho mé oči spatřili, poskočilo mi srdce. Byl na pohled hezký. Když se naše pohledy setkaly, připomněly mi ty neskutečně modré oči, ve kterých se člověk lehce ztratí. Vše mi řekl. Co jsem způsobil. Nejprve jsem mu vůbec nevěřil. Jak už jsem říkal, odmítal jsem ho. Z té schůzky jsem utekl. Kdyby mi v té době nějaká vědma vyvěštila, jak žiju v domě s těhotným klukem, vysmál bych se jí.

,,Proč ještě nespíš?" zeptal se ospale Kája. Upíral na mě svá studánkově modrá kukadla.

,,Nemůžu usnout," odpovím.

,,Chceš zazpívat ukolébavku? " pobaveně se zeptal.

,,Jo. Budeš to mít jako tréning," přitakám. Usměje se.

,,Co myslíš, že to bude? " zeptal se se zájmem.

,,Hm...říká se, že holky ubírají na kráse, takže kluk," odpovím. Úsměv se mu rozšíří ještě víc a víc se ke mně natiskne. Ucítim jeho velké břicho na tom mém.

,,Jsi tlustý, " poznamenám.

,,Ty jsi hovado, zkazil jsi tak romantickou chvilku," pokáral mě Kája. Mračil se. Vypadal vtipně, proto jsem se hlasitě rozesmál. Nakonec jsme se smáli oba.
****O pár dnů/týdnů později****

,,Martiné! " zaječel Kája na celý byt. Okamžitě jsem k němu přiběhl. Jednou rukou se přidržoval stolu a druhou si držel břicho. Zhluboka se nadechoval. Je čas.

,,Jdu zavolat záchranku, tak chvíli ještě vydrž!" vyštěknu a utíkám pro mobil.

Popadl jsem mobil a vytočil záchranku. Můj hlas se třásl. Moje ruce se třásly. Já se třásl. Tak moc se bojím, že se stane něco špatného.

Sanitka je tu do deseti minut. Dobře. Teď to říct i tomu těhotnému.

,,Kájo za chvíli je tady sanitka, ok? Hlavně zachovej klid, ano?"

„Já? Až na to hekání jsem relativně v klidu, ale to ty tady šílíš!" pokusil se pousmát. Začaly se mu podlamovat nohy. Přichytím ho a pomáhám mu chodit.

„Uff, ty jsi ale těžký" oddechnu si hlasitě a s opatrnosti ho vláčím ke dveřím. Během chvilky je sanitka před domem.

Záchranáři si ho převezmou do péče a jemně ho vedou do sanitky. Já s ním jedu jako morální podpora (ale bližší přirovnání je spíš vystresovaná troska).

******
Už tu čekám dvě hodiny. Stihl jsem si mezitím okousat všechny nehty na rukou. Proč to trvá tak dlouho. Co když se mu něco stalo a zrovna ho teď resuscitují? A chvíli přijde doktor s předstíranou lítostí a oznámí, že se už nedalo nic dělat? Ne ne ne, na to myslet nesmím, Kája je silný kluk, věřím, že to zvládne. Snažím se být v klidu, ale ta démonická síla strachu a paniky mě ovládala čím dál více.

Po dalších několika minutách přišel konečně doktor s vlajícím bílým pláštěm. Z jeho nečitelného výrazu jsem byl ve stresu ještě víc.

„Vy jste pan Carev?" zeptal se. Já pouze přikývl.

„Tak gratuluji, máte krásného zdravého chlapce!" usmál se. Ovládl mě nepopsatelný pocit štěstí a na tváři se mi objevil nesmazatelný úsměv. Já mám syna!! To sen snad každého muže, že mu jeho milovaná osoba porodí klučičího potomka.

„Váš přítel je v pořádku také. Je sice velmi vyčerpán, ale na pár minutek ho vidět můžete," pokračoval. Nadšení ze mě doslova tryskalo. Jakmile mi prozradil číslo pokoje, už se za mnou jen zaprášilo.

U zmíněného čísla pokoje jsem zastavil. Tak, nádech a výdech. Zaťukal jsem a vejdu dovnitř. Kája znaveně ležel v nemocniční posteli a v ruce držel malý uzlíček. Podíval se na mě, usmál se a pohledem sjel zpět do své náruče.

„Je to Lukáš. Jsi šťastný?" opatrně se zeptal. Pomalu k němu dojdu a posadím se na postel. Nejistě ke mně zvedl zrak. Pohladím ho mlčky po tváři.

„Samozřejmě, že jsem šťastný. A ani nevíš jak," zašeptám.

Tuto kouzelnou chvíli si budu pamatovat už navěky a už nebudu litovat svých chyb, aspoň né takové jako je tato.

.                                                                      
Tak, další jednodílovka je na světě.  A opět mavy.  Než začnete říkat, že kluk nemůže být těhotný, tak já říkám ano! Může. Aspoň tedy v mé fanfikci.

Doufám, že jste si ji užili jako já si užila psaní. A krásný nový rok přeji všem ❤.

Tak u nějaké další fanfikce...ZDAR :D

Vlak0078