Love /CZ/

Desátá

Všechno vyšlo tak jak mělo. Víte, abych vás uvedla do děje, každý novomanželský pár musel po své první společné noci ukázat prostěradlo. To prostěradlo by správně mělo být od krve, tedy pokud byla nevěsta pannou. Jako že být měla.

Byla to zkouška. Jednoduchá zkouška, kterou ovšem Philip naprosto jednoduše obešel. A to drobnou obětí, kterou musel přinést, říznutím do palce.

To by tedy byl jejich problém. Svatební noc tak sice strávili jeden druhému v náručí, ovšem ne tak, jak by se předpokládalo.

Druhý den ráno se všechno povedlo tak jak mělo a tak už nezbývalo nic jiného, než aby Lord a Lady z Lairg zasedli k první společné snídani. Schválně se vyhnuli případné snídani z hosty již včera, kdy Phil prohlásil, že je to rodinná tradice. A, jak Ophelia zjistila, dělo se to už podruhé, takže to vlastně tradicí bylo.

Takže seděli naproti sobě u stolu v Malé jídelně a jak název místnosti naznačoval, celé to bylo takové kapesní. Kdyby oba dva natáhli ruku k prostředku stolu, mohli by se bez problémů chytit za ruku. 'Philia sice z důvodu mnoha hostů v domě přišla ve svých oblíbených světle modrých rukavicích, ale po chvíli zápolení se slaninou jen zakroutila hlavou a sundala si je. V tu chvíli se na sebe se svým mužem podívali a vyměnili si chápavé pohledy.

A pak se dívka začala smát. Jen maličko a hned se podívala na Philipa, jestli se ho to nějak nedotklo, ale ten vypadal, že je v pořádku. Jen vzal do ruky šálek a napil se.

"Měl bych něco říct?" zvedl jen obočí a usmál se na ni. "Ne, proč?" zakroutila hlavou ona a muž pokrčil rameny. "Je to naše první snídaně. Mohl bych mít nějaký proslov."

Pak jakoby zamrzl uprostřed pohybu. Očima skoro slepě koukal na Ophelii, když mu došlo, že naposledy na tom místě seděla Elaine. Jeho Elaine.

Elaine, kterou si vybral. Sám.

Elaine, kterou miloval a proto si ji vzal. Ne naopak.

Ano, nebylo to vůči Ophelii fér. Ale copak byl někdy život fér k němu? Co kdy komu udělal, že mu osud vzal jeho milovanou ženu, tu osobu, pro kterou by dýchal, pro kterou by umřel?

A i kdyby někdy zvládl svou novou manželku milovat, byl si v tu chvíli skoro stoprocentně jistý, že to nebude ta Láska, kterou cítil kdysi.

V tu chvíli ji znova uviděl. Elaine, stojící u dveří s káravým pohledem a rukama složenýma na hrudi. Vypadala tak naštvaně, jak jen to bylo možné. Zlostně na něj koukala a kroutila přitom hlavou. 

Z jeho myšlenek ho vytrhla Ophelia, která jeho zamrznutí očividně postřehla a teď napůl klečela a napůl dřepěla u jeho křesla a  držela ho za ruku.

"Philipe? Philipe, jsi v pořádku?" zatřásla s ním, on zamrkal a podíval se na ni. Její ustaraný, skoro až mateřsky laskavý pohled ho odzbrojil. Vždyť na tom byli oba dva úplně stejně.

Oba dva něco ztratili. 

"Nejsem." odpověděl popravdě a sklopil pohled. "Je celkem možné, že už nikdy nebudu."

Dívka chvíli mlčela a pak přikývla. "Já vím. Myslím si, že to máme stejně."

Phil na ni koukal, pak se pokusil o úsměv a pohladil ji po tváři.

"Asi ano."