Život bez duše

8. Kapitola- Vosí hnízdo

Probouzím se v nesnesitelných bolestech a zmateně se rozhlížím po místnosti, která určitě není u nás doma. Snažím se rozkoukat a opakovaně mrkám, abych probudila mé slepené, ospalé oči. 

Zkusím si je promnout, ale nedovolí mi to bodající bolest přicházející od ramene. Pomalu se mi začíná projasňovat mysl, a já si vzpomínám na les, na vlka i na to jak ošklivě mě pokousal. Teď ale nastávají otázky: kdo je ta postava, která mě zachránila? A kde to jsem?

Pokusím se pohnout, ale rychle se zas hýbat přestanu, protože bolest je nesnesitelná. Zjišťuji, že mám poraněný bok, krk, rameno, nohu a méně vážněji je na tom mé břicho, které ovšem také hodně bolí. Rány nevidím, protože jsou ovázané obvazem a pečlivě ošetřené. Zrak se mi přizpůsobil šeru v pokoji a já rozeznávám několik velkých obrazů na stěnách, šatní skříň starodávného stylu, stolek, nějaké křeslo a velkou postel s hedvábným povlečením, na které právě ležím. Vůbec netuším, kde to jsem, ale nebýt té bolesti, myslela bych si, že jsem na zámku v dalším praštěném snu.

Když popadnu dech a bolest trochu poleví, seberu odvahu a posadím se. Neskutečně při tom skučím a připadám si jako malé dítě. Vedle postele uvidím položené sandály modré barvy a na křesle opodál krátké šaty na ramínka stejné barvy s černou krajkou. Nemám ráda krajky. 

Je to čím dál divnější, ale i přesto si stoupnu, zatnu zuby abych nekřičela bolestí a obleču se, jelikož v posteli jsem byla jen ve spodním prádle. Přejdu k velkému zrcadlu a skoro se leknu postavy, kterou před sebou vidím. Pod očima mám tmavé kruhy, jsem rozcuchaná, oči mám zarudlé, tvář napuchlou a všude modřiny. A to nemluvím o velké náplasti na mém krku a obvázaných částech mého těla. Vypadám jak troska po autonehodě.

Upravím si vlasy, abych vypadala alespoň trochu jako člověk a popojdu k velkým dřevěným dveřím, zdobeným různými ornamenty. Zatlačím na kliku a dveře se neslyšně otevřou. Nakouknu do chodby, která se rozbíhá dvěma směry a na konci každé strany je schodiště, vedoucí do přízemí, odkud slyším nějaké hlasy. 

Mám smíšené pocity. Jsem vzrušená, že konečně někoho slyším a můžu jít do společnosti, ale zároveň mám strach, protože netuším kde jsem, ani kdo ti lidé dole jsou zač.

Rozhodnu se jít doleva. Z jedné strany je zdobené zábradlí ze dřeva a po mé levé ruce je zeď, pokrytá vínovou barvou. Každých pár metrů jsou na zdi dveře, ale neopovažuji se jakékoliv otevřít. Projdu okolo jednoho z těch pohodlných křesel co bylo i v pokoji kde jsem se probudila, míjím několik květináčů s obdivuhodnými rostlinami a pak se zastavím u jednoho velkého obrazu, zavěšeného mezi dveřmi skoro na konci chodby. 

Na obraze je muž s dlouhými blond vlasy, velice světlou pletí a svítivě modrýma očima, hlubšíma než sám oceán. Velice se podobá Tobiasovi, ale ten má vlasy černé a je mladší. Ale ty oči... Jako by byly jeho. 

Pro zvědavost se otočím a vydám se na opačný konec chodby, jestli tam neuvidím další zajímavý obraz. Z dálky uvidím rám a zrychlím krok. K obrazu skoro přiběhnu, ani si neuvědomím, že už asi všichni v domě ví, že jsem vzhůru. U obrazu ale rychle zastavím a dlouho oddechuji, protože zranění opět začala bolet a já vyčerpala mnoho drahocenných sil. 

Zvednu zrak k obrazu a vykulím oči v úžasu. Na obraze je žena. Jiná než ostatní, je neskutečně nádherná a v jejích očích vidím bolest, jakoby předpovídala nějakou špatnou událost. Její vlasy jsou černější než sama noc. Její pleť je snědá, řekla bych trochu indiánská a její oči jsou tmavě hnědé a u panenky zbarvené do jasně oranžových a žlutých odstínů.

,,Ehm..." Ze zkoumání detailů portrétu mě vyruší něčí odkašlání. Rychle se otočím, ale zachovám klid, i když uvnitř jsem celá nesvá tím, že mě přistihli jak šmíruji v jejich domě. Přesto jsem ale překvapená, když před sebou uvidím Luren. Vypadá na sedmnáct let, ale podle všeho jí je už dvacet. Má rudé vlasy, na pravém rameni střižené nad krkem a na levém má delší cíp dosahující k rameni. 

Vzhledově by vám připomněla panenku. Ne nějakou barbie, ale klasickou hezkou panenku. Má obří hnědé oči orámované černou linkou a husté, dlouhé, černé řasy.  Oči má zdobené kouřovým stínem, ale rty bez jakékoliv rtěnky. Sluší jí to. Prohlížím si ji na můj vkus až příliš dlouho, musela si toho všimnout. Ale je na ní opravdu něco zvláštního. Má na sobě černý top bez rukávů a dlouhé, upnuté kalhoty stejné barvy.

,,Na zírání budeš mít ještě dost času, teď mě následuj," řekne, otočí se a jde opět k druhému konci chodby, kde je zavěšený obraz toho pána. 

Nic neříkám a jdu za ní. Vše mi začíná trochu dávat smysl. Luren je holka, kterou jsem poprvé viděla na táboráku v lese, kde byla Tobiasova celá parta a chtěl abych se s nimi nestýkala. Teď jsem tady, u nich v domě na konci města, ve kterém jsem ještě nikdy nebyla, vlastně jsem ani samotný dům neviděla. Což se divím, jelikož je značně veliký. Hlavní věc je ale ta, že jsem tady, kde bych vůbec být neměla. Ve vosím hnízdě a Tobias tu nejspíš vůbec není, aby mě mohl chránit. 

Jdeme dolů z dlouhého schodiště a zatáčíme doleva, kde jsou velké skleněné dveře. Luren je otevře a já uvidím velký stůl, u kterého sedí zbytek party. Kromě Tobiase a jeho sestry. Je to horší než jsem myslela, zrovna ti dva jediní, kterým trochu věřím, jsou pryč.

,,Vzbudila se dřív než jsme čekali," oznámila ostatním a obešla stůl, kde se posadila na své místo. Já zůstala stát a v šoku na ně civěla.

,,Jo, slyšeli jsme tě běhat někde nahoře. Vážně neumíš být moc nenápadná,"zasměje se Jamie. Ten je myslím o rok starší než já. Má krátké hnědé vlasy a o něco delší ofinu, kterou si česá dozadu. Je vysoký, řekla bych asi sto osmdesát centimetrů, ale nejde to říct přesně, protože právě sedí. Jeho oči jsou zelené, trošku jako ty moje, ale jeho jakoby zářily. 

,,Divím se, že ještě stojíš. Mimo jsi měla být ještě alespoň čtyři hodiny. Nikdo z nás nečekal, že k sobě přijdeš dřív. S tím sajrajtem co máš teď v těle, by se jen tak někdo nevypořádal. Ale ten běh byla pěkná hloupost, vyčerpáš tím síly a tělo se pak pomaleji uzdravuje a je náchylnější. Ale vypadáš rozhodně líp než když tě Rachel našla," řekne opět Luren a sjede mě pohledem od hlavy až k patě. 

Moc dobře si uvědomuji, že bych měla něco říct, ale vůbec nic nechápu. Podle Luren mě našla Rachel. Ale neřekla nic o tom, že by mě zachránila před hrozivým vlkem nebo tak něco. A co je ten sajrajt o kterém mluvila?