Max

:1:

"Příští stanice - Brighton" ozvalo se z ampliónu v malém vagónu, sladěném do tmavě modré se svět za oknem, které pokrývalo skoro celou jednu stěnu, se začal zpomalovat, než se objevily první budovy města, které teď budu nazývat nový domov. Tak a je to tady, pomyslela jsem si, chytila si svůj kufřík, přes rameno jsem si přehodila kabelku a vyrazila k dveřím od vagonu. Ještě před výstupem mi v mých šedých džínách zazvonil mobil, oznamující příchod nové zprávy. Byla od Olivera. "Už tu čekám, lásko!" Koutek úst my nad tou zprávou vyskočil nahoru. Teď budu moct s mojí láskou trávit skoro každý den. To už ale pískání vlaku značilo příjezd na nádraží a za chvilku vlak zastavil úplně. Spolu s dalšími cestujícími jsem vyšla po železných schůdkách z vlaku a během chvíle moje oči zaregistrovaly postavu vysokého bruneta v maskáčovém tričku a tmavých džínách, opřeného o sloup, podpírající střechu nádraží. Bez zbytečných slov jsem se k němu rozběhla a skočila do náruče. "Tak jaká byla cesta?" zeptal se, když jsme se od sebe oddělily. "Celkem příjemná. V uších písničky, k tomu příjemný chládek z venku..." odpověděla jsem a lehce ho políbila na rty. "Auto čeká venku." zašeptal mi svůdně do ucha a já jen s úsměvem protočila očima. Je to trošku debil, ale i tak ho miluju. Oliver po mně přebral kufřík, prsty druhé ruky si propletl s mými a společně jsme vyšli z budovy nádraží, před kterým už čekal Oliverův Peugeot. Během cesty mi opět v kapse zazvonil mobil. Tentokrát mi ale volala matka. "Ahoj zlatíčko. Tak co? Jaká byla cesta? A jak se ti tam zatím líbí? Co Oliver?" zahltila mě hned otázkami jakmile jsem hovor přijala. "Mami, teprve před chvilkou jsem vystoupila z vlaku a teď jedu s Oliverem k domu." odvětila jsem a matka okamžitě zareagovala. "Aha, promiň. Tak mi potom večer zavolej, až se trošku porozhlédneš. Miluju tě. Pusu." "Taky posílám. Ahoj. A pozdravuj všechny doma." dořekla jsem a hovor ukončila. Jo, moje matka. Je sice možná až moc starostlivá, ale to je ten mateřský pud.

To už jsme dorazily k našemu novému domovu. Byl to malý, dvoupatrový domek, cihly dohněda, bílé rámy okolo dveří a oken. Oliver vyndal z auta můj kufr a já už mezitím netrpělivě otáčela klíčky v zámku dveří. Vevnitř to nádherně vonělo. A teď nemám na mysli ten závan z té plastové věcičky na umělé vůně. Tohle byla taková ta vůně, jako když si koupíte novou knížku a poprvé ji otevřete. Vůně novoty. "Madam se líbí?" vyrušil mě Oliver, který už mezitím donesl můj kufr do obývacího pokoje, spojeného s kuchyní, ve které se už nacházel i jeho kufr. Pousmála jsem se a cítila, jak Oliver pomalu ovinul ruky kolem mého pasu, pevně si mě k sobě přitáhl a začal mi rty mapovat můj krk. "Počkej, musím vybalit." vysoukala jsem se mu, horko těžko, z objetí a zamířila k našim zavazadlům. Ještě než jsem svůj kufr ale stačila dotáhnout do naší, budoucí ložnice, ozval se od dveří zvonek, na který hned zareagoval Oliver a brzo už byl náš byt plný krabic, co přivezli stěhováci. Společně jsme je vyprovodili a nastal čas tohle všechno vybalit a uklidit na své místa.

Bylo už celkem pozdě odpoledne, když jsme skončili s vybalováním. Vypadalo to tu teď mnohem víc útulněji a příjemněji než předtím. "Až mi z toho všeho vyhládlo. Co takhle večeře a zároveň taková oslava našeho novýho života?" objevil se vedle mně Oliver, který mezitím uklidil pokoje v druhém patře. Přikývla jsem na souhlas a za chvilku jsme už oba v autě projížděli předvečerní Brighton a hledali nějakou dobrou restauraci. Nakonec jsme si ale vybrali levnou alternativu - japonský fast food. Nechali jsme si naše jídla zabalit a vyrazili zpátky domů. Přece jen - všude dobře, doma nejlépe! Ještě jsme se ale stavili pro láhev vína v obchodě nedaleko, prý aby to přidalo aspoň trošku té romantiky (protože, přiznejme si, na dvou boxech, plných nudlí s masem a zeleninou se nedá zrovna moc romantického najít).

"Tak na nový domov," a pokojem se krom zvuků puštěné televize ozvalo jemné cinknutí skleniček. Měli jsme zhasnuto, jen na stole a parapetech oken hořelo pár svíček. Taková ta klasická romantika z amerických slaďáků. Už chyběly jen okvětní lístky růží, roztroušené po podlaze a vedoucí směrem k ložnici. Ale až na takovou romantiku nejsem. I tak byl ten večer kouzelně krásný. Pomalu mě ale začala převládat únavá, tak jsem si lehla Oliverovi do klína a během toho, co si hrál s mými vlasy a hladil mě po tváři, jsem pomalu usínala. Usínala jsem s pocitem, že tohle bude nový začátek krásného života. Zítra nastupuju na svojí vysněnou vysokou, žiju ve vlastním domě s nejúžasnějším klukem, jakého jsem si jen mohla přát, já už ho vlastně mám krásný, nic mi nechybí.

No, první den školy mohl začít lépe. Jakmile jsem ráno udělala pár kroků od domu, spustil se obří průtrž mračen a jelikož jsem si samozřejmě zapomněla doma deštník, musela jsem celou cestu na zastávku vydržet v promoklém kabátku a džínách. A ty vlasy....No, o těch radši ani nebudu mluvit. Dříve perfektně rozčesané a umyté, teď zmoklé a splihlé. Musela jsem vypadat hrozně. Naštěstí v autobuse mi aspoň trošku uschly, takže jsem nemusela k řediteli jít jak zmoklá káča. Ještě před tím, jsem si ale skočila na záchody se aspoň ještě trošku upravit. Samotnou ředitelnu jsem už potom našla snadno. "Dále," ozval se po zaklepání zpoza dveří silný mužský hlas. Silně jsem vydechla, stiskla kliku dveří a vešla dovnitř. "Slečna Sayerová, pojďte dál a posaďte se." pokynul mi příjemně vypadající postarší pán, sedící za velkým dřevěným stolem, rukou, já si odložila a posadila se naproti němu do bordově červeného, saténového křesla. "Tak, vítejte na Brightonské univerzitě moderní hudby, slečno Sayerová. Hádám, že vše potřebné už jste si vyhledala předem. Mě teda jen zbývá Vám předat Váš rozvrh a klíčky od šaten." "Děkuji, pane Browne." poděkovala jsem a po potřesení rukou jsem vyšla z místnosti. Tak a teď najít moji třídu. Tohle už byl celkem oříšek. Snažila jsem se najít na stěnách chodby nějaký plán, ve kterém bych mohla najít i moji třídu, nikde jsem ovšem nic takového nenašla. "Hledáš něco?" ozval se za mnou ženský hlas a mě se po otočení naskytl pohled na tak stejně starou dívku s tmavě červenými, kratšími vlasy a šedomodrýma očima, oblečené do černých kalhot, šedého trička a džínové bundy.

************************************
Tadá, nová knížka je na světě. A ani si nedovete představit jak dlouho jsem pracovala jen na téhle první kapitole. :D Proto teď taky nevycházely kapitoly ostataních knížek, snad se to teď vrátí tak nějak do normálu. ;)