Život bez duše

10. Kapitola- Dalia

,,Emmo? Emmo, slyšíš mě?" uslyším hlas v mé hlavě. Přemýšlím komu patří.

,,Tobiasi?" zeptám se taky jen mou myslí, ale pochybuji, že mě můžou slyšet. Řekla bych, že už uběhl den a já jsem stále uzavřená mimo své tělo. I přes to, že vnímám, nemohu nic dělat, ale někdo našel cestu jak se mnou komunikovat pomocí své mysli.

,,Promiň, zlato. Tady Oliver. Tobias se už taky vrátil, ale zase hned odešel. Není zrovna moc nadšený..." 

Tak Oliver. Vůbec z toho nejsem nadšená, ale co mohu dělat, pokud se mnou může komunikovat jen on tak ať... I když je to spíš za trest.

,,Našel toho vlka? Je v pořádku? Co se to se mnou děje, proč jsem v tomto stavu?" pošlu své myšlenky zpět a čekám na odpověď.

,,Ano, je v pořádku. Podle všeho tě ta vlčice napadla jen kvůli tomu, aby na sebe přivedla jeho pozornost, ale tím se nemusíš zatěžovat. Na to teď není správná chvíle. Ohledně další otázky, tvoje tělo se uzdravuje a podle všeho bys měla přijít k vědomí za pár hodin. Jinak... přesněji tvůj stav nechápeme. Mluvit s tebou mohu jen já, ale mělo by to jít jen když jsi vzhůru."

 Jen on? Proč jen on? Tahle otázka mě zajímá nejvíc tak se na ni také zeptám.

,,Proč mě můžeš slyšet a komunikovat se mnou jen ty?"

,,To ti vysvětlím později. Ale měla bys vědět, že teď budu dlouho součástí tvého života a na nějakou dobu se budeš podrobovat mému výcviku a budeš pod mým dohledem."

,,Ne!!!" vykřiknu, když se s trhnutím probourám zpátky do mého těla a sednu si na posteli v jednom z pokojů.

,,Hou! Brzdi dámo! Ještě pěkných pár hodin máš být v limbu!" houkne na mě Oliver a šťouchne mě zpátky, abych na posteli zůstala ležet.

,,Hej! Nechci abys byl součástí mého života ani nic jiného! Nechte mě být! Jediné co chci, je jít domů a taky že půjdu." začala jsem se zvedat. Na křesle opodál jsem našla mé oblečení a šla se převléct do koupelny. 

Divila jsem se, že mě Oliver nezastavil, ale byla jsem ráda, že nic nezkoušel. Vyšla jsem z koupelny zpět do 'mého' pokoje, kde on stále čekal.

,,Můžeš zkoušet se před tím schovávat, ale stejně tě to dostihne!" 

Kouknu na něj a snažím se skrýt ten strach co cítím. Poté se vyhýbám očnímu kontaktu s ním, protože mé oči by mě určitě prozradily. Rychle si beru zbytek mých věcí a rychlým krokem jdu ke dveřím z pokoje. Zrak mám sklopený k zemi a připravuji se, že zmáčknu na kliku, když se těsně přede dveřmi a jen pár centimetrů ode mě objeví Oliver.

,,Myslíš, že tomu můžeš utéct? Rozmysli si to, sakra! Chceš aby tě dřív našli oni? Pak ti už nebude pomoci..." řekne mi až příliš vážně.

,,Mohl bys mě konečně nechat být? Vracím se k mému minulému životu, nechci mít s vaší rodinou nic společného! Vaše spory nejsou mé spory!" odstrčím ho ode dveří a vyjdu pryč z místnosti.