Láska na jednu zastávku

                              Nastoupila jsem tam. Ještě zmačkaná.

V uších hudbu a v hlavě milión otázek.

Jako každý ráno.

Sedla jsem si a bylo to jasný. Stál hnedka naproti mně. Byl boží. Vysokej. Dobrý boty. Protože boty holky,

ty vám o chlapech řeknou všechno. To si pamatujte. Měl krásný rty. Taky energii. Takovou čistou. Jakoby

nezkaženou. Jenom tam stál. A to stačilo. Na ruce měl dřevěný korálky. Což je něco na mě. Miluju je. Já je

měla ten den zrovna taky.

Nechte mě prosím přitom, že to nebyla náhoda, ale osud.

Jako ve filmech, jo? Díky moc.

Buďto jsem nebyla tak nenápadná, jak jsem si myslela a moc jsem zírala, všimnul si toho stejnýho náramku a

nebo prostě jenom mě... ale usmíval se. Fakt... No a co teď. Přesně ty chvíle, který znáte každej.

Jak se potkáte pohlednete asi přibližně tak milionkrát a přitom děláte, že se na sebe vlastně vůbec nedíváte.

Klasický, emhádečkový lásky.

Bůh ví, co se mu honilo hlavou.