Matoucí dušička

Křídla havraní

Těžký kámen svírám v hrudi.
Můj život mě už vážně nudí.
Věčné trápení, věčná tíha,
Všechno se mi před očima mihá.

Ne tak docela vyrovnaná se ztrátou nejbližších
mě zařazuje do kategorie těch nejnižších.
Jiných než jiní, bezcenných, zbytečných.
Ve svých myšlenkách už tisíckrát zemřelých.

Ta představa, co ti a oni budou dělat, když...
Tlačí mou duši pořád dál, pořád níž.
Ale život jde vždycky dál a spěje k jednomu.
Nechci tu být, nechci se už vrátit domů.

Chci utéct pryč od předsudků, pohledů a pomlouvání,
Nesplněných slibů a zbytečného vymlouvání.
Bolestivých vtipů, lidí, kteří raní.
Co? Co mi v tom do háje pořád brání?!

Křídla zodpovědnosti,.. Křídla havraní.