Příběh je inspirovaný stejnojmenou jednovětou hororovou povídkou neznámého autora.
Úterý. V sychravém podvečeru pozimního dne si vítr pohrával s různobarevnými listy stromů, které vedly kolem příjezdové cesty. Trochu pršelo a padala mlha. Dům, který stál na samém okraji města také své pamatoval. Oprýskaná bílá nátěrová barva na dřevěném obložení dvoupatrové stavby s rozlehlou zahradou plnou stromů a keřů. Plot kolem pozemku byl také starý, kovový a černou barvu místy už úplně vystřídala rez. Tento dům se stal před dvěma lety domovem mladé rodiny, která vždy toužila po svém sídle na předměstí. John, otec, se pro tento dům rozhodl s jeho manželkou Theresou. Chtěli si jej opravit a zvelebit k obrazu svému.
Celkem se jim dařilo, měli spolu malou dcerku Emily, které tou dobou byly dva roky. Zahrada kolem domku začala vzkvétat a celkově jim šla práce od ruky. Přetvářeli si dům v domov plný rodinné pohody. Ten večer se však měl stát něčím výjimečný, něčím, na až do smrti John nezapomene.
John s malou Emily na klíně seděli v obývacím pokoji u krbu a prohlíželi si knížku s obrázky. Theresa odjela do města vyřídit nějaké nezbytnosti a měla se vrátit každou chvílí. Johnovi to však nedalo. Byla už tma a nikdy se nezdržela tak dlouho. Vzal tedy telefon a volal jeho ženě. Malá dcerka si hrála s panenkou na křesle a občas se zasmála.
"Ahoj Zlato, copak?"
ozvalo se z telefonu.
"Ahoj Thes, kde jsi tak dlouho. Máme o tebe s malou strach."
Ustrašeně odvětil do telefonu John.
"Jen jsem se zdržela na kraji centra, byly velké kolony, ale neboj už spěchám."
"Prosím hlavně opatrně, začalo pršet tak ať se ti něco nestane."
"Neboj vím, co dělám - řídit umím."
Zasmála se Theresa do telefonu.
"Já vím, ale přece....,"
V telefonu se ozval výkřik a obrovská rána.
"Thes? Thes?"
Křičel John do telefonu až se z toho malá rozbrečela. Ani on neudržel slzy. Protože se mu na druhém konci nikdo nehlásil, zavěsil a okamžitě volal policii.
"Uděláme co bude v našich silách."
Ukončil hovor strážník s klidným hlasem. John se zhroutil do křesla a v náručí s jejich dcerou začal opět brečet. Nevěděl co má dělat, cítil se bezmocný a neměl ani zprávy o tom co se její ženě stalo, nebo jak na tom je.
O hodinu později před domem začalo blikat modré světlo. Zvonek. John šel otevřít dveře, za nimiž stáli policisté.
"Je mi líto, ale vaše žena zemřela při autonehodě. Narazil do ní jiný řidič, který byl pod vlivem drog."
Neudržel se na nohou.
Celý život měla před sebou. Tak málo jsme toho spolu stihli zažít. Vždyť mi slíbila že semnou bude navždy.
Až do pohřbu John s nikým nemluvil. Postupně ničil a likvidoval v domě všechny věci, které společně za ty roky vytvořili a vybudovali, které mu ji připomínali byť jen trochu.
Po jejím pohřbu, kdy celý usoužený žalem přišel s malou dcerkou zpět do domu, kde bylo vše poničené a poházené se zadíval do očí malé Emily.
"Máš matčiny oči."
V jeho očích probleskly slzy. A na zemi se začal vytvářet malý pramínek rubínově rudé barvy který tekl z jeho náručí, kde pevně držel jejich dceru. Sám potom vylezl na střechu jejich domu a zadíval se do dáli.
"Neboj, za chvíli už budeme všichni opět spolu."
***
