Love /CZ/

Patnáctá

Ophelia za úsvitu třetího dne, protože muž, který řídil povoz vstával velmi brzy, zjistila, že se blíží k Edinburghu. Jedna její část byla strašně ráda, že její strastiplná cesta plná hrbolů a kašle, ale zase tu byla neodvratnost jejího skonu, která ji nenechávala v noci spát. A tak, když vjížděli do města, seděla v rohu a projížděla si všechny psychiatrické ústavy, kam by mohli jejího muže odvézt. Dobrala se k číslu vyššímu než tři tucty a to jen v Anglii. Začínala se doopravdy bát.

Vůz zastavil a dveře se s rachotem otevřely. Stáli tam dva strážníci, kteří ji nehledě na cokoli vytáhli ven a než si stačila přivyknout na ostré sluneční světlo, už zase byla v místnosti. Kamenná budova, podle všeho vězení nebo něco podobného, její domov do konce jejího života.

Který vlastně neměl trvat tak dlouho.

Její cela byla malá jen s palandou a okýnkem, ze kterého, když se jí podařilo vyšplhat k němu, měla výhled na moře. Nad ním se honily mraky, jak je jen vítr hnal a Ophelii napadlo, že by se to Philipovi líbilo. Avšak jen co si na něj vzpomněla, přestala se najednou soustředit na udržení se na tenké římse u okna, zatápala nohama ve vzduchu a spadla na zem.

Bylo jí to úplně jedno, protože byla už natolik otlučená, že ji to nijak nedojímalo. Dokonce ani to, že do týdne bude bez dechu jí nijak neubližovalo, ale fakt, že už nikdy neuvidí Philipa...

Ztratila Jamese, nemůže přece ztratit i jeho. To přece nejde. To přece není fér.

________

Phil seděl na zemi, na hromadě plné hader s hlavou opřenou o jedno z prken a užíral se sám sebou. Shodil totiž všechnu vinu na sebe a jen na sebe a teď to na něj dolehlo.

Nikdy nevěřil, že by se po Elaine mohl do někoho zamilovat a teď, když se mu to povedlo, teď se po všech těch letech jeho bratr projeví. Věděl vždycky, že touží po jeho majetku a že se s tím nikdy nesmířil, ale proč teď? Proč, když už byl zase šťastný?

Dokázal by se přenést přes to, že George ublížil jemu, bylo naprosto jasné, že se to stane, ale fakt, že poslal ubohou Ophelii na smrt byla naprostá podpásovka. Ona za to nemohla, nikdy s tím neměla nic společného. Připletla se tam.

Objevila se v nesprávnou chvíli.

Ano, pokusila se zabít. Ale to přece neznamená, že si zaslouží zemřít, protože teď, teď už je přeci lepší.

V tu chvíli se objevila i nová otázka, ta, která byla tak neodbytná jako neustálé drncání vozu a to, kam že ho to vlastně vezou?

Představa jakéhokoli ústavu mu naháněla husí kůži. Měl strach z představy, že už nikdy se nebude moct rozhodnout, co bude dělat. A z toho, co slyšel o tom, co se na takových místech děje...

Jenomže to ještě nevěděl, že je jeho osud mnohem horší, než si vůbec umí představil. Protože jeho samotného ani ve snu nenapadlo, že by ho mohli vézt na místo tak strašné, že i samotný ďábel z něj má strach.

Čekal ho Bethlem.