Member of the wofl pack

1. KAPITOLA

Ahoj, zdraví vás pes Bailey. Jsem zlatý retrívr a dělám agility. Vždycky jsem býval na první a Paris (moje panička) s jejími rodiči mě milovali a všímali si mě.
Jenže poslední dobou se horko těžko vyškábu na stupeň vítězů, tím myslím, že mám co dělat abych byl na třetí příčce. Doma se toho taky hodně změnilo. Už mě nemilují (až na paris), zapomínají mi dávat najíst, takže jsem rád, když se najím obden a co se týče česání a hraní, tak to už vůbec nedělají. Zdá se mi, že všechno dělali jenom proto, že jsem vyhrával...
Poslední dobou také nemohu do domu, musím přespávat v trouchnivějící kůlně v rohu zahrady. Občas si prostě lehnu pod okno z obýváku a poslouchám o čem se uvnitř baví. O mně se samozřejmě nebaví, i když včera večer jsem slyšel své jméno v jejich debatě. Původně jsem si sice šel lehnout do kůlny, ale zajímalo mě, co o mě budou říkat. Uvelebil jsem se tedy pod oknem a poslouchal...
"Mám pocit, že ten pes se poslední dobou nějak moc poflakuje!" Stěžoval si hrubý hlas Parisina otce. "Tati, nejmenuje se pes, je to Bailey!" Namítala Paris a já se v duchu zaradoval. "Paris už bys asi měla jít do pokoje. My s tátou to chceme probrat sami." Řekl jemný hlas Parisiny matky. "Ale-" Paris chtěla něco namítnout, ale jen se odmlčela a řekla "Dobrou." Rodiče jí ani neodpověděli a pokračovali v rozhovoru. "Myslím, že ten pes už tu jen překáží. Jo dřív, to alespoň vyhrával, ale ten už je z něj jenom přítěž!" Prohodil hrubý hlas otce. "Já vím, ale Paris ho má ráda." Namítl jemný hlas. "Víš ty co... dáme mu ještě jednu poslední šanci. V neděli jsou agility, přihlásíme ho tam a pokud bude na bedně, tak zůstává, pokud ne, tak jde z domu." Chvíli bylo slyšet váhání parisiny matky a pak se ozvalo něco, co mě šokovalo "Tak jo." Řekl s povzdechem matčin hlas.