PROLOG

335 5 0
                                    


Jess

Hluboký nádech. Plynulý výdech. To je všechno, co potřebuju, abych přežil. Mám veškerý prostředky pro přežití. Hluboký nádech. Plynulý výdech. Nic dalšího, jen žít. Přesně tohle jsem si říkával i na bojišti. Tohle mi pomohlo v každé těžké situaci – před hlavní pušky, nebo i když jsem se chystal nastoupit do letadla, které mě mělo odvést z pekla rovnou do dalšího. Hluboký nádech. Plynulý výdech.

Letiště Basra bylo velké a stejně omšelé jako stát, v němž se nacházelo. Spousta oken sem propouštěla ostré světlo z venku. Za tu dobu života tady, jsem si na horko zvyknul, ale na letišti se pohybovala spousta lidí v uzavřeném prostoru. Chyběl tu dýchatelný vzduch. V hlavě mi hrál song Throw Away od Blue Stahli a já se zatraceně snažil nemyslet na svou mrtvou matku. Na krev všude okolo jejího těla v koupelně. Na rozbité zrcadlo, ve kterém jsem viděl svůj odraz a připadalo mi, jako bych se koukal na někoho cizího. Všechno jsem pozoroval z výšky, protože to nemohla být skutečnost. Muselo se to dít někomu jinému. S výdechem jsem vyhnal tento obraz ze svojí mysli. Položil jsem černou cestovku a pomalu si sundal pásek s přezkou, abych na sobě neměl nic kovového kvůli letištní kontrole. Prošel jsem detektorem, popadl jsem svou tašku a pokračoval dál. Ponuré, hnědé odstíny mě doprovázely na každém kroku. Těšil jsem se, až opět uvidím barvy. Někde daleko od války.

Válka totiž lidi hodně mění. Mě zasáhla skoro stejně jako mámina smrt. Viděl jsem kromě ní umírat ještě spoustu dalších, po čase jsem je přestal počítat, ale pamatoval jsem si obličej každého z nich. Strašili mě ve snech, někdy i když jsem bděl. Sakra, nadechni se! Tohle zvládneš! Máš zatracený právo si myslet, že všechno bude v pořádku. Zvládnul jsi mu zavolat, čelit mu bude jen o trochu těžší. Ano, válka mě změnila. Začal jsem si vážit obyčejných věcí, co ostatní ignorovali –⁠ jako cítit studenou, zelenou trávu mezi prsty, nebo alespoň týden nevidět žádnou krev. Lidé si totiž denně ubližovali – ve jménu boha, moci, falešné svobody, peněz a ve jménu pomsty. Já přežil bez fyzické újmy. Bohužel, spousta jiných, co mi stála po boku, neměla to štěstí.

Odevzdal jsem zavazadlo a pokračoval k muži, kterému jsem ukázal letenku. Vzal mi ji, mezitímco mu kapička potu pomalu stékala po čele rozděleném ošklivou jizvou. S hlubokým výdechem jsem potlačil další proud podmíněných myšlenek a arabsky mu poděkoval. Čekala mě krátká chodba do letadla, pak sedět a snažit se nepřemýšlet. Nepřemýšlet o tom, co mi budoucnost přinese. Několik hodin letu mě dělilo od vězení, jemuž jsem musel spoustu let říkat domov. Chtěl jsem tak moc uvěřit, že časy se mění, že lidé se mění. Jsem pošetilý? Pravděpodobně ano, ale už nehodlám utíkat.

Elena

„Lásko, chtěl bych s tebou něco důležitého probrat. Pamatuješ, jak jsem se zmiňoval o svém synovi?" zeptal se mě Liam v posteli, než zhasnul světlo a rozsvítil malou lampičku.

„Samozřejmě, ukazoval jsi mi jeho fotky – jednu z patnáctých narozenin a druhou s jeho kolegy focenou před rokem." odpověděla jsem mu, zvědavá proč o tom teď začal mluvit. Jeho syn byl voják, takže jsem doufala, že nebyl zraněn, nebo ještě hůř zabit.

„Před týdnem a včera jsem s ním telefonoval. Chce se vrátit domů."

„No páni! To je skvělá zpráva, ne?" Zvedla jsem se do sedu. Prala se ve mně spousta smíšených pocitů, nakonec vyhrál strach a nervozita. „Jen jsem s tím trochu nepočítala. Nepřišel ani na naši svatbu."

„Neboj se, Eleno. Ví o tobě. Na zítra jsem s ním domluvil večeři, abych vás představil." Promnul si čelo a přešel rukou až do svých tmavě hnědých vlasů, které byly u uší mírně protkané šedivými prameny.

Zamračila jsem se. „Co když se mu nebudu líbit?"

„Lásko, jsi skvělá žena. Neměj strach, určitě spolu budete vycházet," řekl mi můj drahý muž. Nervozita sice nepolevila, ale cítila jsem se ještě o něco víc zamilovaně, než zhruba před pěti vteřinami.

S úsměvem jsem mu dala polibek na tvář. „Kolik je mu vlastně let?"

„Dvacet tři."

„No, ne! Tvůj syn je o rok starší než já." Znovu jsem začala panikařit.

„Na věku nezáleží," prohlásil jistým hlasem. Liam byl totiž o dvacet jedna let starší než já. Založil firmu, ve které jsem vykonávala odbornou praxi. Zamiloval se do mě na první pohled, přestože už v lásku nedoufal. Já o ni ani nestála. Nejprve jsem Liama ignorovala, ale pak jsem mu dala šanci a postupně mu začala city opětovat.

„Zítra odpoledne se budu muset stavit ve škole, podepsat nějaký papíry. Po půl páté jsem volná."

„Výborně, sejdeme se v restauraci Oáza v pět hodin večer. Zajednal jsem rezervaci," odvětil mi, i přesto jsem věděla, že z mého rozhodnutí dodělat vysokou školu mnoho nadšený nebyl. Liam si svoji partnerku představoval spíš jako ženu v domácnosti. Kariéra či vzdělání mu připadaly zbytečné, když on vydělával dostatek. V něčem měl pravdu, ale nevést společenský život a vázat se příliš na něj mě ubíjelo. Mimoto jsem si mohla hodiny zapsat na dobu, kdy pracoval, takže by se pro nás nic nezměnilo. Univerzita byla od nás hodinu cesty autem.

„Proč se chce najednou vrátit?"

Pokrčil rameny. „Nevím, nemluvili jsme o tom."

„Zřejmě spolu moc nekomunikujete," pošeptala jsem a znovu si lehla pod deku.

„Raději bychom měli jít spát," řekl Liam s hlasitým zívnutím. Tohle téma se mnou očividně nechtěl vést a já ho k tomu nehodlala nutit. Předtím se mnou o svém synovi mluvil pouze jednou. Pověděl mi o něm, že bojuje v zemích, jako je Afganistán, Irák nebo Irán, což mi připadalo statečné. Většina otců by se tím chlubila, ale Liam ne.

„Tak dobrou," zašeptala jsem.

Liam se ke mně otočil zády a zamumlal: „Sladké sny."    

Moje matka je mladší než já (klub Rush #1)Kde žijí příběhy. Začni objevovat