"Ah..." Ciel vklouzl do vany plné horké vody. Jeho tělo se uvolnilo, svaly povolily a on spokojeně vydechl. Po rukách, hrudi i nohách měl nemalé množství pohmožděnin, které ale bolely pouze, pokud se silně stiskly. Být Královnin hlídací pes ne někdy neobešlo bez následků.
Ozvalo se vrznutí dveří a vstoupil černě oděný komorník s ručníky v ruce, Sebastian Michaelis. Komorník a démon, sloužící mladému hraběti Phantomhiveovi. Sebastian odložil osušky, svlékl si frak, který pověsil na věšák a vyhrnul rukávy košile.
"Nevypadáte příliš dobře, mladý pane." Podotkl starostlivě.
"Bylo mi i hůř." Odpověděl Ciel s povzdechem a ponořil ruce pod hladinu. Sebastian mezitím stáhl rukavice ze štíhlých rukou a uchopil kus látky, kterým začal omývat Cielovo tělo. Ten zavřel oči a vychutnával si dotek chladných prstů. Posouvaly se od jeho pravé ruky k ramenu, přes hruď k druhé ruce a nazpátek přes záda. Tam se zastavily.
"Jste celý ztuhlý, pane. Mohl bych vám pomoci, pokud byste chtěl."
"Jak?" Sebastian odložil látku a začal prsty třít Cielova ramena. V odpověď se mu dostalo slastného vzdechu.
"Je to příjemné?" V Sebastianově hlase byl slyšet úsměv.
"Mhm." Ciel jen tiše zabručel. Sebastianovy pohyby byly nejdříve pomalé a opatrné, ale postupně stále hrubší. Prsty objížděly páteř a příležitostně přinutily Ciela znovu vzdechnout. Sotva si všiml, že se bledé ruce přesunuly ze zad a postupovaly po hrudi, byl příliš zaneprázdněn potěšením, které mu přinášely.
"Ou!" Vyjekl, když Sebastian příliš silně stiskl jednu z modřin.
"Omlouvám se." Komorník se chystal ruce stáhnout, ale Ciel ho chytil za zápěstí.
"Pokračuj."
"Jste si jistý, mladý pane? Nechtěl bych vám způsobit bolest." Ciel jeho dlaň znovu přitiskl k ramenům.
"Pokračuj." Zopakoval. Sebastianovy ruce se znovu daly do práce s předchozí energičností. Cielovy oči zůstávaly zavřené, zcela se ponořil do pocitu uvolněnosti. Teprve po chvíli si uvědomil, že to, co Sebastian dělá, jen stěží připomíná masáž. Jeho prsty pouze zlehka přejížděly po mokré kůži, obkružovaly křivky štíhlého těla, lopatky, linii ramen a klíčních kostí, až se přemístily k jeho bradě.
"Sebastiane, co to-"
"Jste tak křehký, mladý pane." Přerušil ho sluha. "Téměř se obávám, abych vám svou silou nezpůsobil nějaké zranění." Ruka klouzala zpět k hrudi a Ciel nemohl jinak, než se pod něžným dotekem zachvět.
"Je vám chladno? Třesete se." Sebastian se starostlivě naklonil dolů a rukou znovu vyzkoušel teplotu vody. Jeho vlasy Ciela šimraly a příliš mu na klidu nedodávaly.
"Nezdá se být studená, přesto byste měl jít raději do postele. Nebylo by dobré, pokud byste se nachladil." Otřel ruce do ručníku a chystal se vytáhnout osušku, ale Ciel ho pevně chytil za zápěstí. Překvapeně se setkali pohledem.
"Děje se něco, pane?" Hrabě ruku rychle stáhl zpět do vany.
"To nic." Zamumlal a ponořil se až po krk, jako by ho voda mohla učinit neviditelným. Překvapivě si Sebastian klekl vedle vany, paže položil na její okraj a hlavu opřel o ně.
"Je zde snad něco, co byste mi chtěl říci?" Otázal se s úsměvem. Ciel prudce odvrátil hlavu, až mu z vlasů stříkala voda, jejíž kapky přistály na Sebastianově obličeji. Komorník je nechal tak, jak byly, a pak mezi ukazováček a palec zachytil chlapcovu bradu.
"Víte, že splním každé vaše přání. I to, jež ještě sám neznáte." V přivřených očích probleskovala kočičí hravost. Ciel se pokusil ruku odstrčit, ale jen rozcákal další vodu, na což Sebastian reagoval pobaveným zachechtáním.
Ciel byl zmatený. Na tváři měl něco mezi naštvaným a zároveň fascinovaným výrazem, zcela neschopen porozumět situaci. Pozoroval démona, jeho vlhké vlasy, rudé oči, jež ho se zájmem sledovaly, rty zvlněné v lehkém úsměvu, černě nalakované, štíhlé prsty ruky, která visela přes okraj vany a ležérně projížděla vodou tam a zpět.
"Svlékni se." Sám nevěděl, proč to řekl, ale připadalo mu to přirozené. Sebastian se beze slova narovnal a začal odkládat jednotlivé kusy oblečení, až stál před Cielem zcela nahý. Hrabě netušil, zda dělá dobře, či ne, ovšem nestaral se o to. Poprvé za dlouhou dobu se nechával vést pocitem a ne myšlením. Neznal to, co nyní zažíval a nebyl si jist, jak by to vlastně měl nazvat.
Natáhl ruku a přitáhl Sebastiana k vaně v jednoznačném gestu. Černovlasý muž vklouzl do vody naproti Cielovi s čekal na chlapcův další krok. Ten si nebyl jistý, co vlastně dál, byl nezkušený a v tomto ohledu naprosto nevinný. Netušil, že právě to ho činí v Sebastianových očích tak neodolatelného.
Klekl si a dlaněmi se váhavě opřel o démonovu hruď. Sebastian jednou rukou překryl drobné chlapecké a druhou jemně zatlačil na jeho záda, čímž Ciela donutil přitisknout se k němu bez možnosti úniku.
"Stále můžete zastavit, pane.“ zašeptal, tvář sklopenou k šedomodrým mokrým vlasům. Jejich majitel k němu zvedl velké, stále tak dětské oči a malá ruka se přesunula k jeho tváři.
"Ne." delší odpověď nepovažoval za nutnou. Vytáhl se o kousek výše a trochu nešikovně přitiskl své rty k Sebastianovým, oči pevně zavřené. Starší muž mu polibek ochotně oplatil a převzal iniciativu, proplétajíc jejich jazyky v Cielových horkých ústech. Křehké paže se mu obtočily kolem krku, jakmile ho posadil na svůj klín a přitiskl Cielovo tělo ke svému, rukou projíždějíc hedvábné vlasy.
"S-Sebastiane.." Ciel se odtáhl a zahanbeně sklopil hlavu. "Tohle neznamená vůbec nic, jasné? Je to jen způsob uvolnění stresu a napětí."
Sebastian se usmál a dál pod vodou hladil jeho záda. "Lhát ostatním pro vás není neobvyklé, ale nyní lžete sám sobě. A dobře to víte."
Ciel nic nepopřel. Byla to pravda, přesvědčoval sebe, jako zbabělec neschopný čelit pravdě, kterým v ten okamžik možná skutečně byl. "Tohle nemůže fungovat." Šeptl a opřel se tváří o svalnatou hruď před ním. V hlase měl prakticky hmatatelnou bolest.
"To nezjistíte, pokud to nezkusíte." Sebastian se sklonil a začal sázet otevřené polibky na jeho krk a ramena. "Vždycky je cesta." Dodal a přitáhl Ciela do náruče ještě pevněji.
"Sebastiane, tohle je rozkaz. Najdi tu cestu. Pro mě. Pro tebe. Pro nás." Pevně se pověsil na démonův krk a nechal ho vstát. Oba dva zabalení do osušek, Ciel v Sebastianově náručí, se odebrali do ložnice.
"Jistě, můj pane. Tímto okamžikem se toto přání stává mou hlavní prioritou."
Když oba leželi v posteli, přitisknutí k sobě a neochotní pustit jeden druhého, svět pro ně na okamžik zmizel. Existoval jen tento pokoj, zaplněný tichým dýcháním dvou nerozlučných postav. Ve vzduchu se stále vznášela dvě nevyslovená slova. Jedno začínající na M, druhé na T. Ač je ani jeden z nich neřekl nahlas, oba věděli, že jsou zde. A to jim dávalo příslib lepších zítřků.
Jen něco menšího, trochu hořkosladkého. V poslední době mám dost špatné dny, takže jsem chtěla napsat něco nepříliš sladkého a tohle se prostě objevilo v mé hlavě. Snad se bude líbit.
