Poslední jednorožec

Všechno souvisí se vším

Šedesátá kapitola je na světě! Je neuvěřitelný, jak to letí... Ještě nedávno jich tady nebylo ani deset...

Pegasus

Srdce mi vynechá několik úderů, a pak se rozběhne jako splašené. Dech se mi zadrhne v hrdle a najednou si připadám jako myš zahnaná do kouta. Strachy nemůžu mluvit, dokonce i obyčejný pohyb mi problémy. Slyším bušení krve v uších, ten zvuk přehluší všechno ostatní. Nevím, kde jsem, co dělám, ani jestli ostatní odešli, nebo jsou stále se mnou. Jsem bezmocný jako obyčejná vosa, proti možnému nebezpečí nic nezmůžu. Chci vyslovit kouzelnou formuli, která mi z toho muka pomůže, ale slova jsou pryč, jako kdyby se rozplynula společně s párou z Werneřiných nozder. Jak mám bojovat, když není čím? A jak zápasit s nepřáteli, když ani nevím, jak se postavit sám sobě? Tělo mě neposlouchá, nevím, kde mám roh a kde ocas. A všechna kouzla jako kdyby zmizela, je tady jen čistá hrůza a neprostupná tma.

Najednou se však mou hlavou prožene silné vědomí. Ta bytost zažene temnotu i všechen strach, náhle mi připadá, že všechno nebezpečí pominulo.

Uklidni se, Pegasusi, ozve se mi v hlavě hlas Werneřina bratra, klidný a přátelský jako vždy.

Werdorbe?

Ano, jsem to já. A teď se k nám vrať, potřebujeme tě.

Díky. Bez tebe bych se z toho nedostal.

To byla samozřejmost.

Ukončí naše spojení a já jsem zase sám, pouze se svými vzpomínkami, pocity a kouzly.

Zamrkám. Stále stojím na tvrdé zemi planin, kromě členů naší výpravy tady však spatřím ještě někoho.

Hiradora.

Jeho mechově zelené šupiny podivně kontrastují s vyprahlou a mrtvou půdou planin. Po těle mu stékají kapky potu a oči se mu zavírají vysílením a viditelnou únavou. Není o moc větší než Wernera, přesto však vypadá křehce a vystrašeně, jako právě vylíhnuté mládě sokola.

,,Hiradore! Panebože, co tady děláš?!" vykřikne Hvězda.

Sice vůbec nevím, odkud zná Hvězda Hiradora, protože si myslím, že se s ním u draků ani jednou nesetkala, ale na druhou stranu, pokud jde o seznamování, je Hvězda úplně všude. Hvězda ví, kde se co šustne, takže mě ani moc nepřekvapuje, že zná jednoho z obránců dračí země.

,,Hvězdo, nemá cenu dovolávat se bohů, stejně ti nepomůžou," zasměje se, ale v očích mu tkví zármutek.

,,Nedělej si z nás legraci a mluv," zavrčí Wernera.

Povzdechne si. Skloní hlavu a na okamžik zavře své smaragdové oči. Pozorně ho sleduji, dívám se na jeho strnulá křídla, napnutou hruď a mírně cukající špičku ocasu.

,,Před třemi dny jsem se vracel z lovu. Pospíchal jsem, abych byl u brány co nejdříve, ale musel jsem kvůli tomu letět kolem paláce. Normálně se tam nezastavuji, ale když jsem letěl okolo okna v trůním sále, málem to se mnou seklo."

Na okamžik se odmlčí.

,,Naproti Eldestovi stál Terdos a o něčem se bavili. Nepochytil jsem všechno, protože jsem se bál, že mě uvidí, ale i to málo mi stačilo k tomu, abych předal hlídku a letěl za vámi."

,,Co jsi slyšel?" zeptám se. Podle jeho výrazu soudím, že to není nic pěkného.

Hirador na mě pohlédne, v očích se mu odráží světlo.