Skříň

Kam dát oblečení?

Zrovna jsem se nastěhoval do nového bytu, který byl v celku starém, komunistickém paneláku. Tenhle panelák byl až na konci ulice a něčím mě neskutečně lákal. Asi mě lákaly jeho zchátralé stěny, protože jo, tohle byl můj styl. Připomínalo mi to mé dětství. Přesně v takovémhle paneláku jsme bydleli s rodiči, když jsem býval malý kluk. Měl jsem docela velké štěstí, že zrovna v tomhle paneláku byl byt na pronájem. Uchopil jsem příležitost za pačesy a držel ji pevně. Za to abych se mohl nastěhovat bych dal skoro cokoliv. Naštěstí nikdo o ten byt neměl zájem, protože zákazníky odpuzoval vzhled paneláku. Přitom uvnitř to bylo velmi hezké, útulné a moderní. Jak se říká, nesuď knihu podle obalu. Byl jsem i docela překvapený jeho relativně nízkou cenou. Ten byt byl nádherný, ba přímo úchvatný! Bydlel jsem až úplně nahoře, takže jsem si tahání krabic opravdu užil. Byt jsem už obohatil o můj, již dříve koupený, nábytek. Šel jsem do ložnice, abych dal třešničku na dort. Měl jsem koupenou velmi krásnou, moderní skříň a teď byl čas ji představit ložnici. Rozevřel jsem dveře do ložnice a spatřil velmi krásnou postarší skříň. Byla dřevěná. V hlavě sem si položil otázku:,,Kam dám moje oblečení? Do té nové nebo do té staré?". Tu těžkou novou skříň jsem opatrně položil na zem a šel jsem se kouknout do té staré. Vzal jsem za ty zlaté úchytky a dveře skříně jsem chtěl rozevřít. Najednou zazvonil zvonek a já šel radši otevřít, přeci jen, co kdyby to bylo něco důležitého. Otevřel jsem dveře od bytu a před bytem stála v celku hezká slečna.
,,Potřebujete něco?" zeptal jsem se s lehce pozdvihlým obočím.
,,Jen.. nemáte trochu hladké mouky?" odpověděla příjemná slečna.
Já jsem na chvíli zaváhal a pak jsem řekl:,,Právě jsem se nastěhoval, takže bohužel mouku nemám".
Pousmála se a odešla. Vrátil jsem se ke skříni a už jsem zase v rukou svíral zlaté úchytky skříně. Z mého hlubokého zamyšlení a připravenosti mě ale vytrhlo zvonění telefonu. Zvedl jsem telefon. Tentokrát jsem si ale nechtěl nechat ujít příležitost kouknout se do skříně a tak jsem si telefon přilepil mezi rameno a tvář.
,,U telefonu Adam, co potřebujete?" řekl jsem někomu na druhé straně.
,,Ahoj tady máma." odpověděl mi ten někdo, v téhle chvíli jsem již věděl kdo to je.
Se šibalským úsměvem jsem zkusil otevřít ty dveře od skříně ale marně. Dveře od skříně byly zavřené. Poklesl jsem na mysli a odpověděl mamce:,,Ahoj mamčo, copak chceš?".
,,Už jsi se nastěhoval?"
,,Jo mami je to tu moc hezký"
A nějak takhle jsem si s mamkou dál povídal a že to nebyl krátký rozhovor. Co se týká té skříně, tak jsem si s ní nelámal hlavu. Alespoň jsme se konečně rozhodl, kam si dám oblečení.