Sbohem /Doctor Who/

Farewell

A/N: Protože jsem to nemohla nechat být. Lámalo mi to obě srdce.

Doctorovi nezbývalo moc času. Nechtěl zregenerovat, ne, už ne. Zatáhl za pár páček a zmáčkl pár tlačítek, tak jak to dělával obvykle a TARDIS se dala do pohybu. Najednou, jakoby lusknutím prstu celý svět okolo něj zpomalil až zastavil. Pán Času nakrčil obočí a pocítil, že i jeho stav jakoby se zmrazil. Proč se to ale dělo, to byla druhá věc.

"Doctore." ozvalo se za ním a když se oslovený otočil, ověřil si, co už podle hlasu poznal. Na tváři se mu objevilo něco mezi smutkem a zlostí. "Missy. Jak se opovažuješ mi chodit na oči." pronesl a otočil se zpátky od ní. "Doctore..." začala ona, ale muž ji nenechal. "Opustila jsi mě. Opustila jsi ty lidi. To, že to udělá Junior jsem věděl, ale ty jsi mě zklamala. Jediné co jsem chtěl bylo abys pochopila, co je správné."

"Doctore, já..." Opět ale byla přerušena. "Ty co? Utekla si a teď jsi se z nějakého důvodu vrátila?! Koshei, vážně si myslíš..."

"Doctore, já jsem mrtvá!" křikla a zarazila ho uprostřed věty.

"Mrtvá?" udělal on krok k ní a pro tentokrát zvedl obě obočí. "Neměla bys být. Můžeš přece..."

"Nemůžu. Moje mladší já se o to postaralo. Popravdě, nechápu, jak jsem mohla být takový blbec." s těmi slovy se pokusila chytit zábradlí, ale ruka jí jím projela, jakoby tam nic nebylo. "Přišla jsem za tebou, protože moje vědomí už je na existenci bez těla tak zvyklé, že mám ještě chvíli čas. Proto jsem vytvořila tu časovou kapsu, abych mohla svých pár minut využít co nejlépe." Když to říkala, byla to zase ta stará známá Missy, která vždycky věděla všechno nejlépe.

"To nemění nic na to, že jsi mě zklamala." poznamenal Doctor a zamračil se na ni. "Kdybys mě nechal mluvit, všechno bych ti to vysvětlila. Pro jednou jenom poslouchej."

Pán Času přikývl a i když poněkud nevěřícně se posadil na sedátko. "Odešla jsem s ním, protože kdybych ho nezarazila, pokračoval by špatnou cestou. Tak jsem ho bodla, aby už konečně zregeneroval a dal pokoj. Jenže on mě střelil. Doctore, chtěla jsem se tam vrátit a bojovat za ty lidi, chtěla jsem padnout tak jako ty." V očích se jí objevily slzy, které si utřela palcem tak jak to vždycky dělávala. "A místo toho jsem umřela tam v lese. Sama, a naprosto bezdůvodně. Chtěla jsem udělat něco, co by pomohlo, chtěla jsem... Být jako ty, alespoň jednou."

A on jí věřil. Řekla to tak jasně, tak upřímně, že to nemohla hrát. Koneckonců, neměla důvod. Byla mrtvá.

"Missy. Mrzí mě to." řekl a vstal. Objal by ji, ale věděl, že to nepůjde. Ona si znova setřela slzy a pokračovala. "Jen jsem chtěla abys to věděl, protože jsem tě vždycky měla ráda a ty to víš."

"Kulatý obličej na to měl očividně jiný názor." ušklíbl se a došel až k ní. "Ale Missy, já tebe vždycky taky. Vždyť víš."

"Chtěla jsem jen vidět hvězdy." vzlykla a pokusila se ho obejmout, což ale vypadalo poněkud komicky, protože její hlava projela jeho ramenem. Ustoupila a trošičku se uklidnila. "Drahý. Mrzí mě, že se nám to nepodařilo tak jak jsme si to naplánovali. Byla to moje chyba. Omlouvám se ti." pronesla a polkla.

"Nebyla to tvoje vina." odpověděl po chvíli Doctor a zadíval se jí do očí. "To ty bubny. Bubny v tvé hlavě. Mohl za to Rassilon."

To ji trochu rozveselilo. "To tedy. Dodnes je občas slýchám. Ne tak silně, ale jsou tam. I když jsem mrtvá. Není to tragické?"

"Ty jsi vždycky byla tragická." zasmál se a uvědomil si, že mu to láme obě srdce. "Takže tě už nikdy neuvidím?" pronesl a uvědomil si, že už taky pláče.

"No, jsem Master, nezapomeň na to. Třeba najdu nějakou cestu. Vždycky se mi to povedlo, ne?" pokusila se zvednout atmosféru, ale moc se to nedařilo. Stáli tam naproti sobě, nemohli se dotknout a měli si toho tolik co říct. Ale nebyl čas. Stáli ta a mlčky na sebe zírali snad celou věčnost. Měli být spolu, vždycky si byli souzeni, ale nějak se jim to nepovedlo. Míjeli se. Celou tu dobu se míjeli, v čase, v prostoru i v názorech. A když konečně mohli stát po svém boku, oba dva padli. Ale každý sám. Bylo to tragické, ať už se tomu smáli jak chtěli.

"Měl jsem kdysi kamaráda. A jsem rád, že byl mým kamarádem i na samotném konci." ozval se konečně on a jakoby tím vytrhl Paní Času z jakéhosi deliria. Ta se usmála, nadechla a řekla to, co chtěla říct už dlouho.

"Milovala jsem tě. Škoda, že jsem si to uvědomila tak pozdě."

"Já jsem tě taky miloval. A vždycky budu. A jen tak mimochodem, tahle podoba se mi líbila asi ze všech nejvíce." usmál se Doc a Missy se zašklebila. "Mě taky. A právě proto jsem ti dala malý dárek."

"Dárek?" podivil se on, ale pořád měl na krajíčku. "Ano. Každý Pán Času pozná, když ten druhý regeneruje. Tvoje ruka, drahý." usmála se a on si vzpomněl, jak ho výrazně chytila za ruku když odcházela. "Co... Co jsi tím udělala?"

"To uvidíš. Očividně rozumíš regeneraci méně než já, zlatko. Ale bude se ti to líbit, slibuju." Usmála se tajemně a otočila se na podpatku. Doctora napadla jenom jedna věc, kterou by tím mohla myslet, ale neřekl ji. Missy se vrátila pohledem zpátky k němu, pak se na něj naposledy podívala a v slzách zašeptala jeho jméno.

"Sbohem." zvedla ruku na rozloučenou a poslala mu vzdušný polibek.

"Sbohem." zašeptal on a pak už se svět kolem něj zase pohnul.