Vlčí princezna ✔️

>6<

„No dobré ráno. To je dost, že jste už vstala." přišla do pokoje komorná. Byla to drobná blondýnka.

Zavedla princeznu do šatny a pomohla ji vybrat a oblect šaty. Dneska to byly modré šaty. Přes pas byla bílá krajka jako pásek.

„Chce s vámi mluvit královna. Zavedu vás k ni." pohladila princeznu po zádech a vedla ji ke královně.
Ta už na ni čekala ve společenské místnosti, seděla na zlaté židli a ruce měla položené na svých červených šatech.

Komorná dovedla princeznu před královnu, udělala pukrle a odešla.
„Posaď se, potrebuju s tebou mluvit." ukázala královna na zlatou židli vedle sebe a upravila si šaty.

Princezna se posadila a čekala, až začne královna mluvit.

„Co se to s tebou děje? Takhle se princezna nechová. Od té doby... Od toho, co si se vrátila si úplně jiná." královně vybehla na čele vráska, z toho, jak se rozčílila a čekala co princezna odpoví.

„Matko, ty to nechápeš, tam venku..." Odmlčela se princezna a ukázala z velkého okna ven, na daleký les.
„vlčice mě chápe a potřebuje." tvar se ji přeměnila v smutek. Bylo ji z toho na nic.

Kdyz královna nic neříkala, princezna pokračovala.
„Za ten rok, co jsem byla pryč, se ze mě stal jiný člověk. Sice mi to tady všechno chybělo, ty, otec a... proste tohle vše." zadívala se královně do modrých oči a čekala, až odpoví.

Chvíli to vypadalo, že ji rozumí, že tohle všechno chápe. Poté, jako by se vše vrátilo do starých koleji.
„Za chvíli bude oběd." zvedla se ze židle a chtěla odejít ze společenské místnosti.

„Mohli bychom tady udělat místo pro vlcici a převést ji sem." prosebně promluvila princezna a podívala se na ni.

„Už jsem řekla, ne." otočila se na princeznu, podívala se na ni a odešla.

Zhrouceně seděla stále na zlaté židli a přemýšlela. Táta. Ten ji vždy chápal a tak nějak ji vše svolil.

Šla ho tedy najít.

„Andrew? Kde je otec?" našla pouze stráž procházející dlouhou chodbou.

„Váš otec je v hvězdárně." rekl a po chvíli i odešel.

Rozešla se tedy po schodech až do posledního patra, kde byla již zmíněna, hvězdárna. Králova nejoblíbenější místnost. Bylo odsud videt na to nejůžasnejsi místo. Na nebe. Na všechna souhvězdí a hvězdy. Krásný měsíc.

„Otce? Mohu s tebou o něčem mluvit." skoro až zaseptala. Asi aby ho náhodou od něčeho nevyrusila.

Král se otočil od velkého dalekohledu a usmál se na princeznu.

„Jistě. Potřebuješ neco důležitého? Za chvíli prý bude oběd." posadil se za velký, dřevěný stůl, na kterém bylo spousta zajímavých věcí.

Ukázal na křeslo, stojící ihned naproti stolu.
Princezna se na nej usadila.

„Když jsem byla unesena, vyhodil mě ten bojovník v lese, byla jsem úplně ztracena. Bála jsem se a nevěděla jsem ani co se děje. Našla me vlčice, která se o me starala. Byla to ta nejlepší náhradní máma. Nosila mi jídlo a chodila jsem s ni i po lese na lov. Jednou jsem spadla a rozbila si koleno, začala mi téct krev a ona se o me strašně bála. Bránila me a kdyz se mi po vás styskalo, dovedla me až domu, až sem."

Odmlčela se princezna a podívala se co na to všechno král. Ten čekal, co bude princezna říkat.

„no a tak mě napadlo, ze bychom tady udělali místo, kam by se vlčice vracela. Byla by blízko me a mohla by i chodit do lesa. Není to rak daleko." pokračovala princezna a král ji celou dobu poslouchal.

„Tati, prosím." prosebne se na něho podívala a čekala, co na to všechno řekne.

Dlouhou dobu přemýšlel. Zvedl se od stolu a přešel až k oknu, kde se Koukal na královskou zahradu.

„Dobre." otočil se na princeznu a usmál se.

„Nechám ji zde vystavět nějaký plac."

•••

Jak řekl, tak taky udělal. Nechal vystavět na královské zahradě místo pro vlcici.

Další den si nechal zavolat vojsko, které tenkrát jelo pro princeznu, at dojede pro vlcici.
Lrálovna s celým tímto nesouhlasila, nikdo vlastně nevěděl ani proč.

„Ale veličenstvo, paní královna nechala vlcici zabit. Je již dávno mrtvá." nechápavě odpověděl jeden z velicich mužů vojska.

„Cože to udělala?!" vykrikla princezna a rozplakala se.
„Tati. Proč to udělala? Tys o tom věděl?"

„nevěděl."

•••

Princezna se z této události vzpamatovavala dlouho, celé toky.