I need Your love before I fall - CZ

Kapitola 16.

Bylo by krásné, kdybych věděla, co vlastně chci, že? 

Bylo by krásné vědět, že budu mít v životě jednu stálou věc, která mě nikdy neopustí. Věci zchátrají, lidé zestárnou, pocity vyprchají a vzpomínky zmizí. Stejně, jako všechno kolem. 

Dnes mám nostalgickou náladu. Dnes? Vlastně pořád.

Hned po tom, co jsem spala u Taeho, jsem se vrátila domů. Mamka byla zlostí bez tebe, ale bylo vidět, že ji hněv rychle přešel a byla neskutečně ráda, že jsem se vrátila domů v pořádku. Úleva na ní šla vidět. A stejně tak i na Jimmim. Tátův pohřeb probíhal v naprostém pořádku a klidu. Rodina se sešla a byli jsme zase na chvíli všichni pohromadě. Bylo velice pěkné, že mě na tátův pohřeb doprovázel Taehyung. Opravdu pěkné. Pomohlo mi, že byl vedle mě. Pomohlo mi to, když jsem ho chytla za ruku, zrovna když paní říkala smuteční řeč a stisk mé ruky mi vrátil. 

Ovšem, něco se se mnou opravdu stalo. Moc jsem nejedla a ani nepila. Neměla jsem sílu a ani energii. Chuť nebyla vůbec na nic a od toho večera, co jsem byla u Taeho a svěřila jsem se mu s tátovým úmrtím, jsem opět nebrečela. I když mi bylo samotné na umření. Duše mě bolela a tělo nic nedělalo. Ne, že by nechtělo, tedy, já jsem nechtěla, ale nemohlo. Nešlo to. Měla jsem pocit, že by mi sebemenší pohyb mohl ublížit. Že by mi sebemenší kontakt s rodinou mohl způsobit vše špatné. A taky to tak bylo. Každý mi říkal, jak bude vše v pořádku a bude zase vše dobré. Nevadila mi slova o tom, že byl táta úžasný člověk, protože byl. Vadila mi slova typu, upřímnou soustrast. 

S mámou jsem už pár dní nemluvila, ani s Jimmim. Jediný, s kým jsem udržovala kontakt, byl Tae. Nenutil mě mluvit o tátovi ani o tom, jak se cítím. Prostě jen chrlil jedno slovo za druhým. Tak moc mě chtěl odehnat od špatných myšlenek, že každou noc přelézal ke mně do pokoje. Několikrát jsme si povídali dlouho do noci a několikrát tu i usnul. Bylo hřejivé, vidět ho po ránu spát vedle mě, někdy i v podivně zkroucené poloze na zemi. Byla to jediná věc, která mi poslední dobou vytvářela úsměv na tváři. Jeho hlas mě uklidňoval s uspával ve chvílích, když jsem to potřebovala. Jeho objetí mi pomáhalo zapomenout na realitu. A jeho úsměv ve mně vyvolával opravdu úžasný pocit. 

***

Už je to pár týdnů od taťkové smrti. A už je to pár týdnů od toho, co jsem se pořádně najedla a vyspala. Kruhy pod mýma očima se zvětšovaly a byly tmavší a tmavší. Ubrala jsem na váze 9 kilo. A ani mi to vlastně nevadí.
Máma, Jimmy i Tae o mě mají strach. Prý bych měla začít jíst, začít pořádně spát a žít. Lidé ve škole se mi straní více, než obvykle. Říkají o mně, že jsem chodící mrtvola. Slyšela jsem něco i o tom, že jsem na fetu a další podobné blbosti. Copak jsem se tak moc změnila? Copak vypadám, jen jako tělo bez duše? Už nevím, co mám dělat. Už nevím, co mám ráda. Nevím, co by mi mohlo zvednout náladu. Věci, co pro mě dělá Tae už taky nepomáhají.

Mám strach. Strach sama ze sebe. Mám strach jen zavřít oči, protože pokaždé, když se snažím spát, vidím různé věci. Scénáře toho, jak moc táta trpěl, když umíral. Mé noční můry začínají být živější a živější a já mám strach, že mě snad nepřestanou pronásledovat. Mám strach ze života. Z toho, že kdybych se zase začala smát a cítila bych zase ten krásný pocit, tak všechno najednou zmizí. Že všichni, koho mám ráda, zmizí. 

Že zmizí máma, dokonce i Jimmy. Že zmizí Tae.

Moc mu na mně záleží a moc se snaží, aby mi bylo lépe. Abych více jedla a více spala. Ale jde na něm vidět, že začíná ztrácet naději. Za chvíli se přestane snažit a pochopí, že mi není pomoci. Pochopí to všichni. Pochopí to, že už nemám vůli žít. 

Vím, že život by měl jít dál. Že lidé umírají. Že jednou umřou všichni. Ale, jak mám jít dál, když nevím kudy? Když ležím na dně propasti a nevím, jak mám vstát? Když mé myšlení nefunguje tak, jak by mělo? Táta pro mě byl vším. Byl mým hrdinou, který mě uklidňoval, že pod mojí postelí opravdu žádný bubák není. 

Byl mým světlem v té nejtemnější tmě a bez něj nic nevidím. 

Chci se všem moc omluvit za čekání! Opravdu se za sebe stydím, že jsem kapitolu nevydala už... půl rok. Doufám ale, že jsem moc čtenářů neztratila a že budete nadále číst tento příběh :)