Mezi dvěma světy [HP FF] [POZASTAVENO]

8. KAPITOLA

Clary*

Dny ubíhaly a já pořádně nevěděla, kde dřív skočit. Byly to vlastně teprve dva dny, co mi Rose řekla, že mě bude doučovat, abych to byla já, co vyhraje nábor. Neustále se mě vyptávala, jestli bych chtěla být spíše střelec nebo chytač, ale copak jsem to mohla vědět? Vždycky jsem byla roztleskávačka a uječená fanynka, ale teď? Byla tu možnost, že bych právě já mohla hrát.

Trénovali jsme skoro každý den, ale někdy to nešlo, protože úkoly, které nám pořád profesoři hrnuli, se začali kupit. Tenhle rok jsem měla složit dokonce i NKÚ, ale zatím jsem zvládla jen dvě kouzla. Bylo to nemožný, abych postoupila, v téhle chvíli jsem ale mohla jen spoléhat na vědomosti z Harryho Pottera a na knihovnu, kde jsem ovšem nerada chodila.

„Správně, teď co nejrychleji obleť celý hřiště a dneska už končíme, začíná se stmívat," zakřičela Rose, která mě pozorně sledovala.

„Myslím, že ti to dneska šlo dobře," pochválila mě, když jsem se snesla dolů a obě jsme se vydali zpátky ke hradu.

„Na začátku jsem málem spadla," kritizovala jsem se.

„Ale nespadla jsi a nikdo nemusí poznat, že si málem spadla, když všechny přinutíš si myslet, že si to udělala schválně." Usmála se na mě. „A navíc máš ještě týden na to, abychom cvičili."

„To máš..."

„Psss, skloň se!" zašeptala Rose a než jsem se stihla rozhlédnout, co se děje, popadla mě za ramena a stáhla mě dolů.

„Rozuměli jsme si? Uděláš to a odměna tě nemine," zašeptal hlas, který jsem poznala. Byl to Marcus Brumbál. „Tady je záloha." Podával muži s černou kápí měšec, ve které zacinkaly mince. Ten muž pokýval hlavou a přemístil se.

„Co to má znamenat a jak to, že se může přemisťovat? Já myslela, že to se tady nesmí."

„Ticho. Nevidím ho, teď tady Brumbál byl, ale teď už není," panikařila Rose a očima pátrala okolí.

„Dávám přednost oslovení pan ředitel," ozvalo se za našimi zády. Obě jsme se s leknutím otočili a já se snažila něco říct, ale byla jsem jako ryba na suchu, která otevírá a zavírá pusu bez sebemenšího zvuku.

„Pane řediteli, my se omlouváme. Nevěděli jsme, že jste to vy." Snažila se vše zachránit Rose.

„Jistě slečno Weasleyová." Odmlčel si. „ Jestli ale vážně potřebujete vědět, co tu dělám v takovou hodinu, tak jsem přesvědčoval zpěvačku kapely Bludičky, aby nám v předvečer všech svatých přišla zazpívat, ale nechte si to zatím pro sebe." Usmál se na nás. „Přeji vám dobrou noc." Odešel a my tu zůstali stát obě s pusou otevřenou.

***

„Věříš mu?" zeptala jsem se Rose, když jsme seděli ve společenské místnosti v křesílkách blízko krbu.

„Za tu dobu, co ho znám, tak v něj věřím. Sice jsem nezažila ostatní ředitele, ale vždycky nám ve všem vyšel vstříc a já nevěřím, že by se to ze dne na den mohlo změnit." Pokrčila rameny a já všechnu tu záležitost hodila za hlavu, i když pochybnosti ve mně zůstali.

„Rose, co jsi provedla Jamesovi? Nechce se se mnou kvůli tobě bavit." Zpražila ji pohledem Lily.

„Co jsem jako měla dělat? Chtěl vyzkoušet kouzlo na prvňákovi ze Zmijozelu? To jsem ho měla nechat? Ten chudák měl z Jamesa takový strach, že bych se nedivila, kdyby si nadělal do kalhot," vyprávěla Rose s pohledem upřeným na Jamese, který seděl v hloučku přátel. „Je to moje povinnost jako prefektky, takže jsem mu musela trochu... prostě jsem na něho použila jedno kouzlo, které mu přičaroval bradavice. Myslela jsem, že to bude tematický, když jsou Bradavice a bradavice, ale možná tam byla polovina školy."

„To bych ho tedy ráda viděla," zasmála jsem se nad tou představou.

„K smíchu to rozhodně bylo, ale nejspíš se zlobí proto, že ho viděli jeho fanynky." Otočila oči v sloup.

„Tak by sis s ním měla promluvit," řekla zamyšleně Lily.

„Já? Proč já? Ať začne on."

„Já si beru na starost Jamese, ty si vezmi Rose." Mrkla na mě Lily a sama se vzdálila k místu, kde posedával James.

„Tak jinak, když si s ním promluvíš, můžeš vymyslet jméno té kryse." Zkusila jsem.

„Fakt?" Oči za jí zúžili a začala nahlas přemýšlet: „Mohl by to být nějaký roztomilý jméno jako Tony nebo možná Frank a co říkáš na Trey? A co kdybychom ho pojmenovali nějak snobsky? Co třeba prince Jonathan I. Jo to jméno se mi líbí." Rozhodla Rose a usmála se na bílou krysu, která mi poskakovala po noze.

„Že já vůbec něco říkala." Usmála jsem se. „Ale tak dobře. Bude se jmenovat prince Jonathan I., ale ty si promluvíš s Jamesem." Povytáhla jsem obočí.

„No tak dobře, ale omlouvat se mu nebudu." Rose se zvedla ve stejnou chvíli jako James, takže se setkali v polovině cesty.

Oba tam stáli, pozorovali se a začali se mračit.

„Co kdybyste se usmířili?" navrhla jsem.

„Pokud se omluví tomu prvňákovi, tak v tom nevidím žádný problém."

„V hlavní řadě by ses ty měla omluvit mě za to, že jsi mě ztrapnila před polovinou školy!" okřikl ji James.

„Myslím, že sis to zasloužil," zařvala už na něho Rose a teď jsme je nepozorovali jen já s Lily, ale všichni v místnosti.

„Ty si myslíš, že když si prefektka, tak můžeš všechno, že?"

„Vlastně ano, můžu ti srazit body nebo proti tobě použít kouzlo, když je to nutné a víš co?"

Ostatní nestihla dokončit, protože jsem ji skočila do řeči. „Tyhle řeči nikam nevedou, možná byste si mohli promluvit někdy jindy."

„Ty se do toho laskavě nepleť," vystřelil na ní James.

„A proč by se do toho neměla plést? Trénuju ji, aby se dostala do famfrpálového týmu a to si piš, že se tam dostane a co víc, pak na tebe budeme dvě a zatrhneme ti všechny kouzla nebo žerty, které se budeš snažit použít proti ostatním studentům nebo profesorům." Zaškaredila se na něho Rose.

„Tak tohle, Weasleyová, je vyhlášení války a já vyhraju, vždycky vyhraju." Pokynul na kamarády, kteří ho následovali po schodech nahoru do ložnicí.