Don't Get Close To Missing Killer(cz)✔️

•85- ,,Sledujte ho"

Vděčně jsem si sedla na zadní sedadlo a nadiktovala taxikáři adresu z lístečku, kterou mi dal Lil. Jen teď doufám, že mě schválně nesvedl z cesty a nevaroval Justina, že jedu do Kanady.

Taxikář vyjel z letiště a projel nejspíš nejkratší možnou cestou, centrem. Obdivovala jsem noční Toronto, ale černé hloučky na kraji ulic mi dělaly i obavy. Asi bych se bála, jít tu sama v noci.

Nakonec jsme přejeli do poněkud tišší a sympatičtější části Toronta. Rodinné domky, velké zahrady a normální auta u vjezdů do garáží. Vypadalo to tu klidně a tady bych se rozhodně nebála. U každého bloku bylo jedno dětské hřiště. Dělalo mi radost, že se tu lidi starají o budoucnost svých dětí.

Taxík zastavil u posledního domu v ulici a já znervózněla.

,,Bude to deset dolarů, slečno" otočil se na mě taxikář a já přikývla. Vytáhla jsem peněženku a podala mu peníze. Když jsem ji schovávala zpět do kabelky, v pouličním světle se mihl odlesk mojí zbraně. Nasucho jsem polkla. Otevřela jsem dveře a chtěla vystoupit. Pak se ovšem něco stalo. Dveře domu, na které jsem chtěla zazvonit, se otevřely a z nich vyšla postava. Se zatajeným dechem jsem si sedla zpět do taxíku a zavřela za sebou dveře. Sklopila jsem hlavu, aby mě dotyčný neměl šanci poznat a se zájmem ho pozorovala.

,,Slečno, tak vystoupíte?"

,,Ne. Ehm, teda. Pardon. Jen, dejte mi ještě minutku. Možná budu chtít někam zavézt" řekla jsem v rychlosti a taxikář s nezájmem přikývl. Postava sešla pár schodů, které byly u dveří a vyšla na ulici. Černé kalhoty, černé tričko, černá kožená bunda. Zatajil se mi dech, když pod lampou zazářily jeho karamelky. Byla jsem si jistá na 400%. Byl to Justin. Nasedl do auta před námi a ani se mě nevšiml.

,,Sledujte ho... teda. Chtěla jsem říct to auto. Jeďte prosím za tím autem" vyhrkla jsem nakonec a taxikář přikývl. Beze slova se znovu rozjel a jel za Justinem. Nechával si naštěstí dostatečný odstup.

•••

,,Konečná, slečno" taxikář zastavil u cesty a já se zasekla.

,,Co prosím? Jak jako konečná?" polilo mě horko ze vzdalujícího se Justina a nechápavě jsem se koukla na taxikáře.

,,Tam do té čtvrti nejezdím. Tam nejezdí nikdo. Vystupte, prosím. Budou to čtyři dolary. Je mi líto" poraženě jsem přikývla a v rychlosti mu hodila bankovky.

,,Díky, nashle" řekla jsem a v rychlosti vyběhla na chodník.

,,Nashledanou" rozloučil se a odjel tak rychle, jako přijel.

Stoupla jsem si na špičky, abych viděla a všimla si Justinova auta, které bylo momantálně jediné na ulici. Zajel za roh a to pro mě byl impulz, abych se rozběhla, jinak ho ztratím. Rozběhla jsem se temnou ulicí a zabočila za roh. Justinovo auto zastavilo u cesty a on vystoupil. Zabrzdila jsem v běhu a rychle zacouvala zpět za roh. Opatrně jsem vykukovala a sledovala každý jeho pohyb.

Někdo mi poklepal na rameno a já se s hrůzou otočila. Přímo přede mnou stáli dva kluci. Teda spíš muži, černoši a oba vyšší, než já.

,,Za kolik máš trávu?" řekl jeden z nich hrubě. Narovnala jsem se a nahodila drsný pohled. Nemám ani tušení, za kolik se prodává tráva, ale musím to zahrát.

,,Podle toho, kolik dáš, ale dneska už sem všechno prodala, sorry kámo" zahučela jsem a doufala, že to klapne. Kluci se na sebe podívali a lhostejně pokrčili rameny.

,,Okej, tak sorry" řekl ten druhý, otočili se a odešli zpět po ulici směrem, kde mě vyhodil taxík. Uf. Málem jsem teď umřela strachem. Rychle jsem vyběhla směrem k Justinovu autu a rozhlížela se všude kolem sebe. Štěstí mi přálo a já naštěstí Justina uviděla, jak lomcuje s klikou nějakých rezavých dveří na druhé straně ulice. Tlumeně jsem slyšela, jak si zamumlal nějakou nadávku a poodstoupil od dveří. Rozhlédl se kolem sebe, a tak jsem projistotu sklopila hlavu a dělala, že jdu jen tak po ulici. Po chvíli se nic nedělo, takže jsem se vrátila pohledem zpět k němu. Nevšiml si mě. Vypadalo to, že se naštval. Mírně se rozběhl a rozrazil dveře ramenem. Zašel dovnitř a dveře se za ním zavřely. To byla má příležitost. Rozběhla jsem se přes cestu a ve spěchu jsem radši vytáhla zbraň z kabelky. Kabelku jsem opět zapla a dala si ji zpět na rameno. Pro jistotu jsem si ji ale radši dala přes sebe. Ucho kabelky bylo na mém levém ramenu, ale kabelka samotná mírně bouchala o můj pravý bok. Doufám, že mě chápete.

Doběhla jsem ke dveřím a pokusila se je otevřít. Já jsem ovšem musela potichu, protože nechci, aby věděli o mé přítomnosti. Sehnula jsem se ke klice a potichounku s ní začala lomcovat. Měla jsem již větší štěstí, než Justin. Určitě mi k tomu napomohl on. Dveře mírně zavrzaly, ale otevřely se bez problémů. Jako myška jsem proklouzla dovnitř a dveře za sebou zavřela. Byla tu tma a nešlo vidět na krok. Proto jsem se přitiskla ke zdi a chvíli vyčkávala, než ve tmě začnu trochu vidět. Čekat jsem ovšem neměla.

Votes prosím <3