When you're gone// HunHan FF

12.

*Pohled Kaie*

Nervózně jsem zazvonil na dům Sehuna a vyčkával, až mi jeho mamka přijde otevřít. Tehdy v noci jsme se Suhem vše naplánovali- on vezme Sehuna ven a já mezitím něco zjistím o Luhanovi. Když se před dveřmi objevila drobná, hnědovlasá paní s úsměvem na tváři, bylo mi jí až líto. Musím to ale udělat. Musím zjistit, kdo je Luhan.

,,Kai! Sehun šel zrovna ven, mám mu vzkázat, že jsi tu byl?" zeptala se mile, jakmile mě spatřila. 

,,Vlastně jsem s vámi o něm chtěl mluvit," chytl jsem se nervózně za zátylek, zatímco úsměv Sehunovy matky pomalu vymizel. 

,,A-Asi bude lepší, když na něj počkáme, určitě se nezdrží dlouho," snažila se znova nasadit svůj bezstarostný úsměv. 

,,Prosím, je to vážné. Suho ho vzal ven schválně, aby u toho nemusel být," připustil jsem. 

,,No dobrá," přikývla po chvíli váhání hlavou a pustila mě dovnitř. 

,,Dáš si čaj?" zeptala se, zatímco mě vedla do obýváku. 

,,Ne, děkuji, nezdržím se na dlouho," odmítl jsem a usadil se na pohovku s močálově zeleným potahem. 

,,Tak o co jde?" zeptala se a podepřela si zvědavě hlavu loktem.

,,Už na turné jsem si všiml Sehunova podivného chování. Jednou přede mnou zmínil jméno Luhan. Volal na něj, přičemž byl sám. Nikdo o Luhanovi nic neví a tak mě napadlo, že vy, jakožto jeho matka, určitě něco tušíte," začal jsem a s nadějí doufal, že mi k tomu něco řekne. Její tvář se ale změnila. Poznal jsem na ní strach a úzkost. ,,Ocenil bych, kdybyste pověděla pravdu, konec konců je jeho zdraví důležité a nerad bych, aby z toho jednoho dne byl skandál," řekl jsem a vyčkával na její odpověď. 

Očividně nečekala, že přijdu s něčím takovým, ale už nebylo jak utéct, musí mi to říct. 

,,Víš, Sehun měl kdysi kamaráda. Jmenoval se Luhan, ale zemřel v mladém věku, když bylo Sehunovi pět. Bydleli hned naproti sobě, hráli si, scházeli se každý den..." odmlčela se a já zaraženě zíral. ,,Byl příliš malý na to, aby si uvědomil, že se Luhan nevrátí," snažila se po čas vypravování zadržet slzy. ,,Myslela jsem si, že mu to jednou dojde, ale ale on ho viděl nadále. Každý den. Volal na něj, jako by nevěděl. Musela jsem s ním k doktorovi, bylo mu tehdy už sedm a na imaginární kamarády byl moc starý. Řekla jsem mu, že jdeme na obyčejnou kontrolu, ale ve skutečnosti jsem ho vedla na psychiatrii. V jeho věku nemohl chápat, že je něco špatně a tak mu tam jen odpovídal na spoustu otázek, nechal se prošetřit a poté mluvil se mnou. Během čekání na výsledky jsem zažívala ten největší stres a strach, ale vše se ještě zhoršilo, když mi zavolali. Nevěděli, co mu je, ale řekli, že se to podobá extrémní schizofrenii a traumatu, které u něj podvědomě bylo po Luhanově smrti. Nemohli mu pomoct. Plakala jsem každou noc. Mé jediné děťátko zemře v domněnce, že měl v životě přítele," vyhrkla s pláčem. ,,Neměla jsem to srdce mu to říct, že jeho jediný přítel zemřel. Neřekla jsem mu to, byla jsem slabá, je to jenom má chyba. Vždycky jsem mu říkala, ať o Luhanovi nikomu neříká, aby měl alespoň trochu normální život. Bylo to pro něj normální, nemluvit o něm s lidmi. Věřil mi a byla to chyba," začala vzlykat a zakrývat si rudé oči od pláče dlaněmi. 

Já ztratil slova. Sám jsem plakal, nemohl jsem uvěřit tomu, co mi řekla. Znal jsem Sehuna sedm let a nikdy jsem o něm nic takového nevěděl. Byl jsem špatný přítel? Možná jsem se o něj nezajímal dostatečně? Nikdy jsem se mu nesnažil rozumět. 

Lámalo mi srdce, vidět tu zničenou ženu s pláčem na pohovce. Posadil jsem se vedle ní a snažil se najít vhodná slova, kterými bych jí mohl uklidnit, ale v první řadě jsem se musel uklidnit já. Pouze jsem jí podal kapesníčky ze stolu a čekal, až se odhodlá mluvit dál. 

,,Do teď toho lituji," řekla skrze vzlyky. ,,Nikdy se nevyléčí."

,,Není to vaše chyba, narodil se nemocný, nešlo by to nijak ovlivnit," utěšoval jsem jí. 

,,Chci mu to říct, ale nemůžu, měla jsem na to třiadvacet let, ale teď je pozdě, bude mi to vyčítat," odvětila. 

Chtěl jsem něco říct, ale začal mi zvonit mobil. Volal Suho. 

,,Jsi ještě u Sehuna doma?" zeptal se splašeně. 

,,Ano, proč?" vyměnil jsem si nechápavý pohled se Sehunovou mamkou a nasucho polkl. 

,,Vrací se, měl bys vypadnout," varoval mě. 

,,Nechal si ho jít?!" zvýšil jsem hlas.  

,,Prostě nechtěl být ve-"

,,Kdy odešel?" skočil jsem mu do řeči.

,,Teď," odvětil.

,,Okamžitě běž za ním a přiveď ho sem. Je pravá chvíle na to, aby se dozvěděl pravdu," řekl jsem a koukl na Sehunovu matku. 

,,Teď?" zeptala se zaskočeně. 

,,Nemůžete to odkládat navždy," namítl jsem a hovor ukončil. 

,,Nevím, jestli to zvládnu," zakroutila sklíčeně hlavou. 

,,Zvládnete to, budu tady já a Suho," ujišťoval jsem jí. 

-

Uběhlo sotva deset minut a z chodby se ozvalo protočení zámku, které přerušilo mrtvolné ticho. Vyměnil jsem si nervozní pohled s matkou Sehuna a společně s ní čekal na jeho příchod. I přes to, že jsem pomáhal jeho mamce vymyslet, jak mu to říct, byli jsme oba strachy bez sebe. Ona obzvlášť. Seděl jsem s vyčkávajícím pohledem v úplné tichosti a poslouchal blížící se kroky. Když se ve dveřích objevil Sehun a za ním Suho, nastala dlouhá chvíle ticha. 

,,Kai?" vyslovil mé jméno s ne moc nadšeným tónem. ,,Mami, co se stalo? Proč tak koukáte?" ptal se nechápavě a otočil se na Suha, který vše pozoroval za jeho zády. 

,,Je tu jedna věc, kterou jsem ti nikdy neřekla," spustila. 

Tohle je konec.