„Jmenuji se Chole a v minulosti jsem byla vrahem.“
Uvědomila jsem si, že začít těmito slovy první sezení v podpůrné skupině, nebyl ten nejlepší nápad. Měla jsem chuť dát si facku. A ještě větší chuť to udělat jsem měla, když jsem viděla šokované pohledy všech kolem a slyšela jsem jejich zrychlený dech.
„To je vše co bys nám chtěla povědět, Chole?“ Tázal se Thomas. Thomas tady tohle všechno řídil, tyhle sezení. Jelikož jsem tady poprvé, nic víc jsem o něm nevěděla.
„Uhm…ano.“ „Ne, vlastně ne.“ Vydechla jsem a rukou si spravila vlasy, které mě šimraly na obličeji.
„Já se omlouvám, nechtěla jsem vás nějak znepokojit. Asi vím, co si teď o mně myslíte.“ koukla jsem se na dvě dívky, které si něco šeptaly a přitom mě sledovaly. „Ale pravda je jiná. Netuším, jestli jsem měla správný důvod udělat to, ale v tu dobu jsem byla na dně. V tu dobu, jsem byla posedlá démony v mém těle, kteří měli nutkání pomstít se za mé rodiče. Pomstí se člověku, díky kterému už rodiče nežijí. Ten člověk byl zrůda, byl spojený ještě s ostatními lidmi. Ti si vybrali náhodnou rodinu, kterou sledovali a následně ji zabili.“ Do mých očí se hnaly slzy a v krku jsem měla obrovskou bouli, kterou jsem následně polkla, abych dál mohla pokračovat.
„Nevím, proč nezabili mě a mé rodiče ano, ale stal se ze mě naprosto jiný člověk. Uzavřela jsem se do sebe, s nikým jsem nepromluvila, neměla jsem kamarády a nikoho. Poté, jsem se dostala do dětského domova a tam jsem každou noc brečela pod peřinou, až se to stalo. Na povrch se začali dostávat démoni, kteří si se mnou dělali všechno, co chtěli. Tu noc se to stalo. Našla jsem si je a ubodala je nožem. Oni se bránili a postřelili mě do ramene.“ sesunula jsem si rukáv trička a ukázala jim mou jizvu. Všichni ztuhli. Pozorovali mě, bylo to nepříjemné.
„Co se stalo pak?“ mé oči upoutali kluka, zhruba ve stejném věku. Měl nádhernou barvu očí. Miluji jeho oči, jsou dokonalé.
Rychle jsem se probrala. „Pak? Dovezli mě do nemocnice, kde proběhla operace. Přišli na řadu soudy. Na tři roky jsem se dostala do vězení. A teď…teď jsem tady. Nemám nic. Každý veřer pozoruji oknem noční New York a říkám si, jaké by to bylo, mít zase rodinu. Být někým milována.“ To už jsem v sobě emoce neudržela a nechala kapky slz téct po mém obličeji. Překvapilo mě, že se Thomas zvedl ze židle a obejmul mě. Přes slzy jsem se usmála.
Poté pokračovali ostatní se svými příběhy, to už jsem ale nevnímala. Pozorně jsem totiž sledovala toho kluka, který se mě zeptal. Jediné co jsem sledovala, byly jeho oči. Byly plné vášně a porozumění.
Jak čas plynul, blížil se konec a my jsme se měli odebrat zpátky domů. Zvedla jsem se ze židle a přes rameno jsem přehodila svou tašku.
„Děkuju Thomasi.“ usmála jsem se a objala ho. Úsměv mi opětoval. „Nemáš za co děkovat. Budu rád, když tě tu uvidím i příště.“ „Rozhodně!“
Seběhla jsem schody dolů a otevřela hlavní dveře. Příjemný vítr se mi nahnal do obličeje, začala jsem relaxovat. „To s těmi rodiči, je mi to líto.“ vyrušil mě sametový hlas, který se mi rozezněl v uších. Otočila jsem se a uviděla jeho. „Děkuji.“ lehce jsem se usmála. „Víš, napadlo mě, že bych tě třeba mohl odprovodit domů.“ zakousl si do rtu a poškrábal se na krku. „Nemám nic proti.“ odpověděla jsem. On se jen usmál a vydali jsme se přes park ke mně domů. Panovalo mezi námi ticho. Ale ne trapné ticho, bylo příjemné.
„Já také přišel o blízkou osobu, vím, jak se cítíš.“ začal z ničeho nic.
„Opravdu?“ zadržela jsem svůj dech. „Ano, o otce. Před třemi měsíci měl autonehodu. Měsíc byl v kómatu, ale nebyla šance na to, že se probudí. Lékaři ho museli odpojit.“ řekl poněkud skleslým hlasem.
Nevím, co to do mě vjelo, ale musela jsem ho obejmout. Chvíli byl zaražený, ale ruce si kolem mého pasu obmotal také. Po chvíli jsem se odtáhla a rozhlédla jsem se kolem sebe, stáli jsme před mým domem. „Tady bydlím.“ „Dobře, jsem rád, že jsem tě mohl odprovodit.“ ,,Nápodobně." usmála jsem se a šla k hlavním dveřím.
Nebyl to až tak hrozný den.
