Zastavili jsme před naším novým domem. Máma s tátou byli nadšení a já se o to taky snažila.. Ale pravda byla taková, že jsem to nesnášela. Musela jsem opustit celý svůj život, který jsem dosud znala. Mé kamarády, školu.. rodinu.
"Je tu nádherně, že Winnie?" otočila se ke mě máma.
"Jo," přikývla jsem. "Je to tu nádherný." máma se usmála na tátu a vystoupila. Táta jí hned napodobil a já zůstala ještě chvíli uvnitř auta a dívala se na dům z dálky.
"Tak pojď!" houkl na mě táta a s mámou se vydali do domu. Vystoupila jsem a rozhlídla se. Klidná čtvrť s dokonalými domy. Před jedním se na zemi válelo dětské kolo a hračky. Došla jsem do domu a porozhlídla se po hale.
Slyšela jsem mámin hlas odněkud z vrchu, takže jsem se prvně rozhlídla dole. Obyvák, kuchyň, jídelna a jedna spodní koupelna. Z kuchyně vedli dveře do sklepa a na zahradu s bazénem. "Winnie? Pojď se kouknout na svůj pokoj!" zavolala na mě máma.
"Už jdu," odpověděla jsem a vydala se nahoru. Jedny dveře patřili do ložnice mámi a táty. Další byl pokoj pro hosty a koupelna. Nakonec jsem se zastavila před posledníma, které byli otevřeny a máma s tátou stáli uvnitř.
"Vybrali jsme ti ten nejlepší pokoj s výhledem," usmála se máma. "Doufám že se ti líbí." rozhlídla jsem se a musela připustit, že pokoj byl opravdu nádherný. Možná dokonce hezčí než v předešlém domě. Bylo tu obrovské okno s výhledem na zahradu. "Pokoj má i vlastní koupelnu." kývla máma na dveře. "A můžeš si to tady upravit jak chceš."
"Je to tu opravdu nádherný, mami," pokusila jsem se o úsměv, aby mi uvěřila. "Můžu se jít projít? Nepůjdu daleko.. Jen se chci porozhlídnout po okolí."
"Jasně," přikývl táta. "Ale na večeři buď doma. Objednáme si čínu." mrkl na mě a já přikývla.
"A Winnie?" zastavil mě mámin hlas. Otočila jsem se. "Vezmi si prosím svetr.. Začíná být chladno."
"Dobře," souhlasila jsem. Seběhla jsem dolů a z auta vytáhla svetr, který jsem si oblíkla na triko. Potom jsem se vydali po hlavní ulici. Nevěděla jsem kam přesně dojdu, ale bylo mi to fuk. Byla jsem jedináček, takže všechna pozornost se vždycky obracela jen na mě. Milovala jsem mámu s tátou, ale někdy jsem prostě potřebovala svůj prostor.
Když jsem se dozvěděla, že se budeme stěhovat, můj život se rozbořil. Nevěděla jsem jak se cítit. Jestli být naštvaná nebo smutná.. Natěšená na nové dobrodružství, nebo to prostě ignorovat. Zítra jsem měla začít chodit do nové školy. Začít ve druháku od půlky školního roku, nebude moc jednoduché.
Otočila jsem se, že půjdu zpět domů, ale zarazil mě nějaký pohyb. Otočila jsem se tím směrem a spatřila partu nějakých kluků, kteří stáli okolo nějakého hubeňoura. Nevypadalo to na přátelský pokec. Najednou se předtím hubeňourem zjevil vysoký kluk, kterému padali hnědé vlasy do obličeje. Na sobě měl šedou mikinu s kapucí a koženou bundu, tmavé džíny a tenisky.
"Notak Lucasi už ho doraž!" houkl po vysokém klukovi jeho kamarád. Poznala jsem i na dálku, že se Lucas pousmál a udělal krok k hubeňourovi. Ten od něho odstoupil, ale narazil do jednoho kluka, který ho odstrčil přímo na Lucase, který hned zareagoval. Jeho pěst vyletěla a uděřila hubeňoura, který spadl na zem.
Nepřemýšlela jsem o tom, co dělám, ale věděla jsem, že tam toho kluka nemůžu nechat jen tak. Rozběhla jsem se k jejich skupince a dokud jsem nevběhla do jejich kroužku nikdo si mě nevšiml.
"Co to sakra-" ozval se nějaký kluk a všichni se na mě podívali. Já si klekl k hubeňourovi.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se opatrně.
"Jo," přikývl. Podala jsem mu ruku a pomohla mu na nohy. Potom jsem se rozhlídla a setkala se pohledem s Lucasem, který nevypadal ani trochu nadšený. Narovnala jsem se, aby to vypadalo, že nemám ani trochu strach.
"Co si myslíš, že děláš?" zeptal se hrubým hlasem a já ucítila cigaretový kouř smíšený s mentolkou. "Kdo vlastně jsi?"
"Nebudu se dívat jak toho kluka mlátíte," odpověděla jsem a ignorovala jeho druhou otázku. "Takže nás teď necháte odejít, nebo si to můžeme vyřídit s policií." pokračila jsem rameny a Lucase se zamračil. Chytl mě za paži a přitáhl k sobě až jsem narazila do jeho hrudi. Podíval se mi zpříma do očí.
"Jde vidět, že nevíš kdo jsem," zasyčel. "Ale jak chceš.. Dám ti šanci a můžeš si tady s poseroutkou dělat co chceš, ale pamatuj..Jestli se mi připleteš ještě někdy do cesty nedopadne to dobře." vythla jsem se mu a o krok ustoupila. "Máš odvahu, princezno." ušklíbl se. "Jdeme kluci." Lucas se otočil a vydal se pryč. Jeho kamarádi se na mě naposledy ušklíbli a vydali se za ním.
"Měl bych ti poděkovat," ozval se kluk a já se na něho zmateně podívala. "Jsem Miles."
"Winnie," představila jsem se. "A děkovat nemusíš.. Udělala bych to kdykoliv."
"Neexistuje moc lidí, kteří se postaví Lucasi Graysonovi." pokračoval.
"Promiň Milesi, ale už musím jít," skočila jsem mu do řeči. "Ráda jsem tě poznala." otočila jsem se k odchodu, ale Miles mě ještě zastavil.
"Kdyby si něco potřebovala-" řekl a napsal na kus papíru svoje telefoní číslo. "Zavolej."
"Díky," přikývla jsem a papírek schovala do kapsy džín. "Měj se." vydala jsem se k domu a v hlavě jsem měla stále Lucasovi oči. Podle Milesovich slov jsem pochopila, že z Lucase má spoustu lidí strach.. Tak proč jsem ten strach neměla taky?
