Legenda o Stínu

Znamení orla

Seděl ve tmě, s očima zavřenýma. Jen poslouchal. První, co si pamatoval po tom, co byl v trůním sále omráčen, byl rozhovor mezi žalářníkem a strážemi.

„Lord Haira řekl, že je to Stín," zašeptal strážný, hlas se mu třásl strachem.

„Jako ten Stín?" zakuckal se žalářník, nejspíš zrovna něco pil. Neměl ponětí, o čem mluví, ale už několikrát byl označen jako Stín. A nikdy to nebylo řečeno s radostí.

Byl to už týden od chvíle, kdy za ním přišla Zapomenutá. Divil se, že ještě neztratil pojem o čase. Slyšel občas žalářníka, jak si pro sebe šeptá, že když Stín zůstane pod zámkem, svět je v bezpečí. Pokaždé ho to donutilo k úsměvu. Co se má stát se vždycky stane.

Otevřou se dveře, napadlo ho najednou. Co byl v tomhle světě, jeho vnímání se začalo měnit. Čím dál silněji cítil emoce všech kolem sebe. Viděl ve tmě mnohem lépe než kdy dřív. Obecně se mu zostřily všechny smysly. Občas se dokonce stávalo, že věděl, co se stane ještě dřív, než k tomu došlo. Jako právě teď.

Vyskočil na nohy právě ve chvíli, kdy se dveře otevřely. Chvíli trvalo, než si zvykl na světlo. Uviděl vojáka, opírajícího o zárubeň. Neměl na sobě uniformu královské stráže. Ve znaku na prsou měl orla s rozpřaženými křídly, vyvedeného v barvách. To bylo nezvyklé, většina znaků, které v tomto světě viděl byla maximálně dvoubarevná.

Žalářníka viděl omráčeného na zemi.

„Má to vypadat jako útěk," sdělil mu voják podávaje Sgailovi dýku. Vzal ji a zabodl do žalářníkovi hrudi. Ten jen tiše zachrchlal. Sebral z věšáku na zdi svoje věci a oblékl se.

„Kdo tě poslal?" optal se vojáka.

„Jsi prý důležitý," pokrčil rameny muž. Sgail mu dal pohledem najevo, že se s takovou odpovědí nespokojí.

„Jsem voják Zapomenutých, má paní mi dala ten rozkaz."

„Její jméno?" položil Sgail další otázku. Trochu ho překvapilo množné číslo, které voják použil, ale s tím se vypořádá později.

„To neznám," usmál se voják. „Mám ti ale říct, že odpovědi jsou v Marangaru."

Sgail se zamračil.

„Na otázky není čas," popohnal ho voják. „Musíš odtud utéct."

Sgail přikývl a vyrazil po schodech nahoru. Voják ho nenásledoval.

Bylo brzy ráno. Hrad byl tichý. Jediný, koho potkal, byli vojáci Zapomenutých. Něco se dělo.

Změnil směr a vydal se k trůní síni. Opatrně pootevřel vrata a nahlédl dovnitř. Vedle trůnu stála ona. Nejprve dostal strašlivou chuť prostě vběhnout dovnitř. Druhý pohled ho však donutil si to lépe promyslet. Postava v rudém hávu. Nedokázal s jistotou říct, jestli to byl muž nebo žena. Byl si ale naprosto jistý, že ta postava právě stínala krále. V okamžiku, kdy jeho hlava dopadla na zem, převzal na sebe rudý háv královu podobu.

„Za chvíli přijde Stín," řekl jasný hlas.

„Ukliďte to," konec věty pronesl už králův tichý nemocný hlas.

„To nebude nutné," otevřel Sgail vrata a vstoupil do síně. Královy rysy se změnily, a na jeho místě stála znovu postava v rudém hávu. Sňala si z hlavy kápi. Tvář měla spíše mužské rysy, ačkoli přes vrásky a jizvy ve tvaru ornamentů to bylo těžké určit. Zbytky dlouhých bílých vlasů toho také moc neprozradily. Usoudil, že ho vlastně nezajímá pohlaví té stvůry.

„Odejdi, Stíne," pronesl ten jasný hlas. Sgail se na něj ještě chvíli díval. „Nevíš, proti čemu stojíš."

„Jak se jmenuješ, paní?" obrátil svou pozornost k Zapomenuté.

„Víš, kde tu odpověď najdeš," řekla. Z jejího hlasu mu běhal mráz po zádech. Byl tak jemný, a přitom tvrdý jako kámen. Hřál ho u srdce jako plamen, a přitom byl chladnější než ocel.

„Odejdi," opakovalo rudě oblečené cosi. Sgail se k němu otočil. Díval se do těch ohavných vodnatých očí bez barvy, až dokud bytost neuhnula pohledem. Ucítil z ní strach. Podíval se zpět na Zapomenutou. Měla v očích smutek, jaký ještě u nikoho nespatřil. Toužil si zapamatovat její tvář. Vždyť nic neláká tolik, jako něco, co nemůžeme poznat. Otočil se k odchodu. Neměl by šanci proti takové přesile. A tahle bytost, ať to bylo cokoli vypadala mnohem nebezpečněji než ta v klášteře.

„Ještě se uvidíme," houkl přes rameno. Ta slova patřila stejnou měrou Zapomenuté, jako neznámé bytosti. Ta se ale začala smát. A nebyl to vůbec hezký smích. Jasně ukazoval pochybnost nad Sgailovým tvrzením.

Opustil hrad a vydal se k severnímu obzoru. Cestou z brány minul šibenici, na které visel lord Haira. Škoda ho.

Byl odhodlaný se hned ráno vrátit, aby si se Zapomenutou promluvil.

Začalo mu hučet v hlavě a chtělo se mu zvracet. Otočil se zpět k hradu. Ten jako by vtahoval všechno v okolí k sobě. Sgailovi bylo čím dál hůř.

Pak to všechno ustalo. Když se mu vnitřnosti zastavily, otevřel pomalu oči.

Nikde nic. Žádný hrad, žádné trosky, těla, prostě nic. Jen prázdná louka. Podíval se na nebe, a tam uviděl znamení orla. Stejné, jako měli na hrudi vojáci Zapomenutých. Jediná věc, která připomínala jejich přítomnost, a i ta za pár okamžiků zmizela.

Sgail se postavil na nohy.

„Marangar," zašeptal.